London, Day Three: Kensington Palace, Kensington Gardens, Garden Museum

 Nesmím se zítra tak zničit, řekla a další den se opět strašně zničila. 
Ale na základě toho se mi vážně dobře spí, chodím spát jako normální člověk a vstávám jako normální člověk! 
Aneb zázraky se stále ještě dějí, sice jsem si to o půl hodiny posunula, tudíž v osm, ale to je super! 

Hned po ránu jsem zjistila, že moje spolubydlící už není divná.
To mi takhle zazvonil budík, já ho rychle stopla a jdu do koupelny. 
Nicméně budík nebyl vypnut, tudíž zvonil znovu.
Přijdu z koupelny a spolubydlící mi s takovým nadšeným výrazem říká: 'You have Doctor Who on telephone!!' 
No, skončily jsme tím, že obě milujeme Doctora, ona nejvíc Matta ('donť blink') a že Benedict Cumberbatch je bůh. 
A takhle se prolamují ledy, milé děti :) 
Mimochodem mi dost připomíná Křečku, není to slečna, nýbrž paní (a je jí 40!! já ale tak sakra nemám odhad!) a je z Rumunska. Chí!
Pak jsem si ještě při snídani povídala s jedním Australanem, kterého zaujala moje taška s odznaky, a zjistila jsem, že byl v Praze, bydlel na Žižkově a miloval to tam, takže jako dobrý, opakuji, takhle se TAKY prolamují ledy. 

Následně jsem se vydala do města, abych se porozhlédla v mapě a ztratila se. 
Ne, dobře, při hledání Kensington Palace by se jeden neměl ztratit, to je barák jako kráva. 
Tedy, neměl by se ztratit, kdyby vystoupil na správné zastávce, protože jak já mám vědět, že to je Kensington High Street a ne South Kensington! :P Ale civilisti jsou stále milí, tentokrát mě navedla nejdřív policistka v tube a potom hlídač v bráně (té, kde se smělo fotit). 

Samostatná budova je velice jednoduše a mile krásná. Čím míň ozdob, tím jsem spokojenější, a tohle k tomu domu sedí. A brána se přežije, koneckonců kontrasty se dobře fotí. A hlavně, hlavně, hlavně - v Kensington Palace se smí fotit VŠECHNO! UVNITŘ! ÍK!
Uvnitř jsem konečně použila svůj London Pass, díky tomu si mě pán, co pouštěl, zapamatoval, a pak mě pustil dovnitř znovu, když jsem ještě potřebovala zpátky. 
Na TOM schodišti (tom, po kterém Viktorie musela chodit zásadně za ruku s někým, aby se neopakovala situace s Amy Lawrencovou, to už tady bylo) jsem - ehm, ale já to neudělala schválně. No dobře, přišlápla jsem si sukni, očividně jsem se někoho za ruku držet měla, Zuzko, tys to na mě přivolala! ;)
Hned v první místnosti nás průvodce (Julian the Explainer) usadil ke krásné replice (teda aspoň myslím, že nebyl pravý) stolu, u kterého vedla Viktorie svůj první státní projev, a spustil krátkou historii. 
Bože, ten člověk byl úžasný! Člověk ho tak poslouchal a automaticky si říkal tyjo, on tam byl, že jo? Prostě - neskutečně živé, neskutečně přirozené, vůbec to neznělo jako ten klasický průvodcovský monolog a měl naprosto božskou angličtinu, asi si ho vyrobím na badge <3 Celou dobu jsem na něj nepřetržitě zírala, občas neměla daleko k slzám a pak jsem mu měla sto chutí jít říct, že to bylo nejlepší povídání, co jsem kdy slyšela. A podotýkám, že jsem všechno to, co on povídal, znala, protože víme, kdo je tady zacrushovaný do Viktorie. 
Pak jsme mu zatleskali. Dost upřímně. 
Následně jsem tak chodila kolem a fotila, a zjistila jsem, že v tomhle paláci je dost zajímavých detailů, které jsem ještě jinde neviděla. 
Zaprvé tam bylo všechno, ale fakt všechno popsané citáty z Viktoriiných deníků a Albertových dopisů. A zrovna přesně ty hlášky, co jsem si pamatovala a znala jsem kontext. 
Zadruhé se mi líbily stíny na zdech - ona tam totiž byla vypsaná jména známých politiků té doby, ale nejen to - prostě tam nějak kdosi nainstaloval jejich stíny, jakože jsem si dlouho myslela, že se tam odráží lidé, co chodí za mnou, ale ne, prostě stínové obrazy. Docela psycho.
Zatřetí, v pokoji, který se týkal toho, jak se do sebe V a A zamilovali, byl úchvatný paraván, který byl tvořený jen ze spojených písmenek, a opět to byly úryvky z dopisů, a některá slova byla zvýrazněná zlatě, taková jako dream, love, longing, pak jejich jména... <3 V tom pokoji taky byly krásné podobizny. 
Vedle byl její bývalý dětský pokoj s krásným domečkem pro panenky, krásnými panenkami a spoustou podobenek jejích dětí.
Pak tam byla interaktivní pracovní místnost, kde se daly prohlížet obrázky proti světlu, postavit si z kostek Buckingham a tak, líbilo, ale moc jsem nezkoušela, jsem velká :) 
Další pokoj se týkal Světové výstavy, a teď sice budu znít jako naprostý blázen, ale já jsem na něj byla strašně pyšná. Že zcela sám dokázal vytvořit něco tak obrovského a nezapomenutelného. A chtěla bych tam být, což se mi ale jaksi asi nesplní, že ano. 
Následoval ohavný ošklivý pokoj, který se týkal Albertovy smrti, a to jsem věděla, jen jsem tam vkročila, ani jsem se nemusela dívat na popisky *shivering* A stejně, stejně si myslím, že kdyby nebyl psychicky a fyzicky tak strašně vyčerpaný, tak by na tu tyfovou horečku neumřel, i Viktorie ji přežila! Ach jo. 
Černá barva je velice sugestivní. Smutně sugestivní. A malá Beatrice (nejmladší Viktoriina dcera) měla strašně hezké šaty. 
Následoval set podobizen a fotografií, kde se Viktorie neusmívá, a bylo to strašně smutné. Z těch obrazů čišel smutek, ale vážně. Protože člověk se na ni podíval a bylo mu jí okamžitě tak moc líto... 
Další kousek, když nepočítám trivia s různými oděvy a drobnostmi z domácnosti a tak, byl věnovaný jejímu Diamond Jubilee, a byl tam i film, opravdový film, černobílý, kde je vidět, jak vystupuje z kočáru <3 

Takže tohle byla prostřední část paláce. 
Ale potom bylo ještě levé královnino křídlo, kde se vystřídalo královen povícero, například Mary, manželka Williama Oranžského, anebo Anne, která měla chudinka patnáct dětí a žádné se nedožilo věku, kdy by mělo nastoupit na trůn, nejstaršímu bylo 11, když umřel :( Nebyl nástupce a nastala hannoverská dynastie.
V téhle části byla taky spousta zajímavých detailů.
Třeba ptáci, poletující pod stropem, kteří 'vydávali' pípací zvuky, člověk měl pocit, jako kdyby byl někde venku. 
Anebo - a to bylo nejúžasnější! - jeden takový historický detail: Ono se totiž o Kensington Palace říká, že v jeho zdech žijí duchové všech, kdo tu kdy bydleli, a po paláci chodí a šeptají. A tady to bylo zařízeno tak, že když se člověk posadil na okno na polštářek, tak zdi najednou začaly vážně šeptat! <3 A povídaly o tom, jak je nesmysl, aby přijížděl William, že nemohou mít krále cizince, a že si nezaslouží právo na trůn, protože co chudák James, a že jeho manželka je... a tak. A fakt šeptaly, bylo to úžasné, když tam člověk tak seděl se zavřenýma očima a poslouchal, i ten tón byl naprosto kouzelný a znělo to staře. 
(ano, samozřejmě, reproduktory. ale dokonalý nápad!)
Dál se mi taky líbila část, kterou jsem ve fotkách pojmenovala Lothlórien, protože to vypadalo jako set talanů, bylo to osvícené jenom svíčkami a ve skutečnosti to byl obří, velice členitý domek a v každém okénku stála jedna královna nebo jeden král. 
Královo křídlo v pravé části paláce už tak strašně zajímavé nebylo, vypadalo dost podobně a jako ano, líbilo, ale chyběly tomu ty doteky originality, kromě toho, že tam tedy samozřejmě taky šeptali duchové ve stěnách. 

Poté, co jsem skončila s prohlídkou, jsem využila to, že dole byla menší restaurace, tedy jenom se studeným bufetem, ale protože venku pršelo, byl to dobrý důvod, proč se zdržet. No a taky bylo poledne a hlavně si tohle Kleio po návratu přečte a aspoň mi nebude nadávat, že nejím :) 
Obecně tady v Anglii mají veliké, veliké sendviče. Půlku jsem si musela schovat na potom, ale byl mňam, pro změnu k okurce byl tuňák. A ještě jsem si pořídila jahody se smetanou, ale serving trochu zanedbali, protože se to nedalo sníst, aniž by se od toho člověk neupatlal a nepohoršoval upjaté Brity u svého stolu :D 
Ale zase jim nejde kafe. Tady v hostelu presso dobrý, Americano horší (i s mlíkem), tam Americano tak fuj, že jsem ho nedopila :/ 

Následně jsem se procházela zahradami a nechala se vyfotit od jednoho civilisty, nevím proč, nechtěl mě na svůj mobil, ale na můj foťák, tak mám aspoň dobrou fotku :)
A následně jsem v těch zahradách objevila, že prý existuje parádní muzikálovo-hraná verze Lev, čarodějnice a skříň, hrajou to až do září a až do večera a trochu jsem přemýšlela, že bych šla, Lewise bych hrozně ráda viděla a tohle je ve velkém bílém stanu na kraji zahrad a vypadá to fakt dobře, tak trochu cirkusově, ale proto dobře. 

Pak jsem se volným krokem vydala zase zpátky do centra, cestou zjistila, že ano, jak jsem si myslela, do českých poboček HM posílají jenom to, co už sami nechtějí, zakoupila jsem tak vtipný pohled, že jsem si musela pořídit i pro sebe, a pak jsem zjistila, že mířím do Westminsteru, ale vlastně už pozdě, neb Abbey končí v půl čtvrté (hlavně kdybych tam byla včera, tak jsem to stihla, to měli do šesti), takže jsem rovnou pokračovala stejnou cestou, jako včera, do Lambethu, že se podívám do Garden Museum, když už tam jsem. 
A tam se mi velice líbilo. Zaprvé jsem znovu mohla použít London Pass (nevěřili byste, jak hezký pocit je, že nemusím platit za lístky, protože to mám předplacené :)), zadruhé tam byl milý pán, velice milý pán, dobrovolník, měl to napsané na tričku, a nasměroval mě na obchůzku po celém vnitřku kostela. 
A hele, to jsem ještě neřekla. On ten včerejší kostel St Anne, totiž není jenom kostel, ale také místo, kde to museum o zahradách sídlí, a vypadá to dohromady v kombinaci úchvatně, hlavně kavárnička pod kostelovou klenbou <3 
Každopádně jsem nejvíc času strávila v té uzavřené místnůstce na začátku, kde byla historie zahradnictví a hlavně toho, jak se kdysi květiny a rostliny získávali, že se tam vysílali specialisté, aby je našli a dovezli, že to bylo nebezpečné, a mě to hrozně bavilo číst, což mi připadalo trochu divné, ale bavilo. 
Navíc tam byly krásné detaily, jako nástroje, ukázky z deníků těch lidí (spousta z nich měla krásné písmo, a mimochodem, Albert měl strašně úžasné písmo, hrozně energické a vypadalo to jako noty!), ukázky kreseb, které vytvářeli, a tak. 
Takže mi na ty japonské zahrady hned vedle zbyla asi čtvrthodina, a to jsem tam přišla před čtvrtou. Erm. 
Nicméně jsem zjistila, že v Anglii je japonských zahrad víc, než to vypadá, největší jsou v Kew (! tam taky budu) a pak jsou jedny ve Walesu u Cardiffu (ehm, co NENÍ u Cardiffu?) a jedny v Irsku, v hrabství Kildare. Chí. 
A pak jsem pánovi u lístků vychválila lokaci pro muzeum a ještě jsme si chvíli povídali, baví mě si povídat s cizími lidmi, to už jsem včera říkala. 

Následoval set menších procházek, protože jsem jela na Portobello Road, jenom se tak podívat, tentokrát jsem šla z vrchního konce ulice a objevila (už zavřený) obchod s vintage oblečením, kostýmovým, asi tam ještě půjdu mrknout, a pak jeden nezavřený, kde měli hrozně zajímavé šaty, červenomodré proužkované, mojí velikosti, ale když jsem řekla, že si to musím ještě rozmyslet, tak jsem tu paní asi dost dožrala a tvářila se jakože mě chce sežrat, tak jsem zase zmizela, a docela mě naštvala taky, já sice vím, že se jako tak trochu zavíralo, ale copak já mám povinnost si něco kupovat, když si nejsem jistá? 
Pak jsem se ještě stavila v Paddingtonu, podívat se na varianty Paddington Bear, což si potřebuju koupit, a nemůžu si vybrat. Pže to mají mírně omezené, trochu přemýšlím, jestli by to neměli v Harrods nebo Hamley's. Na Victorii je taky něco, ale - když já nevím. Který? 


Asi tak nějak. Ten druhý je jen bez kufříku, toho černého, co je v nabídce v obrázcích, taky nemají, natož aby měli tetičku Lucy. Ne že bych se tedy dívala jinde než u 'Číňanů,' ale jako nesehnat v Paddingtonu Paddington Beara? 
No, takže pak jsem už byla mrtvá a unavená a jela jsem domů a teď jsem tady, dorazila jsem celkem pěkně, kromě toho, že pohledy už jsem napsat nestihla, tak budu psát přes den, a kromě toho, že jsem objevila zkratku, co moc zkratkovitá není, ale trefila jsem jí taky :) 
A jinak poznatky z dneška? 

1) Stojím si takhle u Westminsteru a kolem mě jde - hele, falešná Vuittonka! (tady jich totiž moc není, a když už je to fake, tak je to barevná peněženka) Podívám se pozorněji, slečna otevře pusu a mluví na kamarádku a - hele, ona je to Češka a mě to vůbec nepřekvapuje. 
2) Je fakt vrchol inteligence vzít si na sebe šaty, které si skoro nedokážu sundat, a pak si s nimi jít něco zkoušet, to už neudělám.
3) Paní v metru, která vystupuje, otočí se na mě a povídá 'I enjoyed reading your bag, thank you,' hezky se usměje a odchází.
4) Indky mají nejkrásnější vlasy na světě <3 A samy jsou taky krásné. 

Dobrou noc, a že se nezničím, to radši slibovat nebudu. 
Ale teoreticky bychom mohly jít se zvířátky na večeři, takže třeba fakt ne, večer už nebudu nikde lítat. 
Tady máte fotky (líbí se mi, ale vy u toho usnete nudou) a pampalá zase zítra!