London, Day Two: National Portrait Gallery, Sir John Soane's Museum, London walks

 Zázrak se dneska stal (zítra se nestane), vstala jsem už v půl osmé, v osm jsem byla na snídani a před devátou jsem už dávno jela metrem! :) 

No nic, od začátku. Snídaně tu mají dobré, jednoduché, ale stačí to, croissant chutnal po másle a topinka byla obrovská, jenom to presso by mohli dělat jako Ianto, ale na to se ani nedá stěžovat. 
Já jsem vlastně ani tak brzy vstávat nemusela, ale zkouším, jak dlouho to vydržím, protože tady nejsem proto, abych spala, a třeba toho víc stihnu (a večer umřu, přesně jako dneska, au). Takže v půl desáté jsem byla na Leicester Square, kde jsem si potřebovala vyzvednout London Pass a Travel Card. Vyzvedla, mám obojí, trefila jsem se přesně na vteřinu, kdy otvírali (ale fakt přesně!) a na London Pass byl přišpendlený odznáček se znakem Diamond Jubilee, yay! <3 
Už mám čtyři karty, co nesmím ztratit. Já určitě něco ztratím.

Poté jsem se rozhodla, že když už jsem těsně hned vedle, tak se podívám do National Portrait Gallery, protože jsem ji vždycky chtěla vidět. A sice se tam nesměly fotografovat obrazy (překvapení), ale bylo to úžasné! Celou dobu jsem strávila ve starší sekci, konkrétně tudorovské, stuartovské a viktoriánské portréty. 
V první sekci mě překvapilo, že tam měli i kopie. Jakože byl obraz od mistra a vedle obraz od jeho žáka, nebo pro srovnání obrazy dvou lidí ze stejné školy, co očividně modela malovali najednou. Někdy tam byl propastný rozdíl, ale někdy byly oba geniální. Z jednotlivců se mi strašně líbila Catherine Parr (poslední manželka Henryho VIII), protože byla PŘESNÁ. Jakože měla v obličeji ten výraz, co ji podle mě musel hrozně charakterizovat. A ze stejného důvodu se mi hrozně líbila taky Mary I (Henryho dcera). Elizabeth už tak dobrá nebyla, ale zase měla úžasné šaty. A tak. A byl tam Shakespeare, vypadal jako pirát a měl v uchu náušnici! 
V sekci stuartovské bylo úžasné to, že tam nebyli zobrazení jenom panovníci, ale všichni, kdo v té době hráli nějakou roli. Umělci, vědci, politici, všechno. A někteří byli až nepříjemně přesní, člověk měl pocit, že na něj ten obraz kouká (já obvykle takovéhle paranoi nemívám). 
A samozřejmě, že nejúžasnější byla viktoriánská sekce. Kde bylo těch umělců a myslitelů ještě mnohem víc, a teď i takové kapacity, jako Darwin, Dickens, Tennyson... jen Wilde chyběl. Toho samozřejmě zcela úplně nahradila moje milovaná úžasná se svým manželem, bylo tam několik obrazů a ty jsem ještě neviděla. Na jednom dává Viktorie bibli zástupci nějaké její kolonie (a má úžasné šaty) a Albert stojí v pozadí, na druhém poprvé navštěvuje hospic se zraněnými vojáky a má v obličeji soucit. A pak tam taky byl korunní portrét, samozřejmě. Ale přímo uprostřed toho sálu stála socha z mramoru, jejich socha, a on se na ni dívá a má zvednutou ruku, jako kdyby ji o něčem poučoval, a ona ho za druhou ruku drží a vzhlíží k němu a já v tom mramoru viděla tu jejich lásku a málem jsem se tam rozbrečela. Já jsem asi marná zacrushovaná <3 
O tomhle ještě napíšu trošku víc, dělala jsem si poznámky *hermiona* ale dneska se mi už nechce a radši bych šla spát :)

Poté, co jsem skončila v galerii, tak jsem se chtěla vydat do další galerie, tentokrát Photographic Gallery. 
Jenomže jak si tak mířím od Leicester Square, jeden antikvariát za druhým.
Prvnímu jsem neodolala a za celkovou sumu dvě libry jsem si pořídila moderní irské povídky a životopis královny Viktorie, a pak ze 16 liber poklad - posbírané dopisy W.B.Yeatse (všechny), což jsem potřebovala k bakalářce! Rozhodně to za tu cenu stálo.
Druhý antikvariát jsem jen ofotila a odolala. 
Třetí jsem vzdala a mám JEŠTĚ JEDEN životopis královny Viktorie. 
Ano, jsem marná. Ale politujte mě, já jsem pak ty čtyři knihy musela celý den tahat po Londýně a vážily jako pytel cihel! *au*
Tady se to začalo maličko kazit. Nejenomže mě strašně bolela ruka a záda (a pořád bolí), tak jsem si ještě poranila prst, když jsem se snažila otevřít láhev s pitím (neotevřela, musela se jí zbavit, celé odpoledne nepila, dehydratovala se) a navíc jsem tu galerii prostě NENAŠLA. Jakože fakt ne, a to jsem tam chodila s dvěma mapami asi tři hodiny, a ještě mi pomáhala jedna paní z kavárny. Ta sice očividně nebyla Angličanka (vyslovovala /lejcestr/ Square a měla přízvuk, trošku jsem ji podezírala z toho, že je Češka nebo Slovenka) a navíc mě poslala opačným směrem, ale byla aspoň ochotná a milá, no... 

Tady jsem udělala pauzu, protože jsem při bloudění objevila Neal's Lane a Neal's Yard, což jsem taky chtěla vidět, sice jsem si na začátku říkala, že jsem možná chtít neměla, zas tolik tam toho není, Covent Garden nebo Camden mají hezčí tržiště, ale pak jsem v průchodu objevila poklad. Jen tak jsem si odskočila do Art of Gift, takový turisticky se tvářící obchůdek, co měl ještě ve výkladu spoustu Hello Kitty (;)), a - a našla jsem tam něco, co jsem ještě nikde nikdy neviděla (ačkoli Gwen mi teď říkala, že to prý mají v Německu). MUMINKOVÝ MERCHANDISING! Jako ale vážně, tam měli prostě polici, ve které prodávali zboží s motivy z Muminků!  Například přívěsky, tužky a takové menší drobnosti, bločky a tak, ale nahoře seděla obrovská taška, na které byly ty muminkové postavy všechny (a stejně nějakou potřebuju, na zavazadlo navíc, protože ty čtyři knihy asi nikam nenacpu a to jsem si ještě nekoupila toho Tolkiena). Nevím kolik stojí, nechci to vědět a radši tam znova nepůjdu :)
Nicméně něco mám. Mám červený hrnek s muminkovou maminkou a je úžasný <3 (a ne, než se mě zeptáte, Šňupálek nebyl)
Jinak když už jsem byla v Neal's Yard, stavila jsem se tam na jídlo a bylo to překvapivě dobré, sendvič s okurkou a lososem (ohsobritish) a konečně pořádné kafe, a hlavně jsem si dost potřebovala odpočinout. 
Když jsem se zregenerovala a vydala se dál, tak jsem objevila další věc, kterou jsem vůbec nehledala, jenom doma po internetu, a to obchod s kostýmy. EHM. Kdyby jich valnou většinu (zrovna tu historickou, samozřejmě) jenom nepůjčovali, tak bych asi měla problém, protože bych na to neměla :) Nicméně opět, dvě maličkosti jsem tam našla, na 20/30ies, až bude Owes pořádat další párty ;) 

Další destinace, co jsem chtěla, byla tentokrát v Holbornu, Sir John Soane's Museum.
Situace se opakovala. S dvěma mapami a za pomoci civilistů jsem to nebyla schopná najít. 
Hledala jsem to dvě hodiny. 
Neměla jsem vodu. 
Bolelo mě všechno (ano, teď mě máte začít litovat). 
Když už jsem to skoro vzdala, našla jsem to, samozřejmě. Zastrčený domeček na kraji Lincoln's Inn Gardens, nenápadný, kdyby tam nestálo pár lidí ve frontě, tak si toho možná ani nevšimnu. Takže jsem se vrátila, koupila si vodu (teď máte chválit) a šla tam.
U vchodu jsem se samozřejmě opět kolosálně ztrapnila, protože jsem strašně dlouho zdržovala, protože jsem měla tak velkou kabelku, že se mi skoro nevešla do igelitového pytle, do kterého se musely dávat osobní věci, a to jenom do jednoho. (nebýt toho, že jsem to hledala tak dlouho, bych v téhle chvíli znechuceně odešla a litovala bych)
Pán to musel organizovat nadvakrát a pak to bylo odporně těžké. Ale jako šlo to. A když jsem se mu osmkrát omluvila, tak mi řekl, že to nevadí :) 

Sir John's je naprosto, ale naprosto Tardis. Uvnitř je větší, než zvenku, než se zdá, než si myslíte, když jste vlezli do prvního patra. Samozřejmě, on to měl jako obytný dům, ale zároveň si z toho udělal museum. Takže první pokoje jsou sice luxusně zařízené, ale normálně velké, normálně vybavené a tak. Tedy kromě toho, že tam byla úžasná sbírka starých knih, linguafilních, pak série o zahradách a pak staré průvodce! <3 
Hned ve vedlejší místnosti se objevil šok. Protože - to nebyla místnost, to bylo bludiště. Uzounké uličky (víc jak jeden neprojde) a každé, ale fakt KAŽDÉ volné místo zastavěné sochami, miniaturami, bustami, viselo to tam po stěnách, náhodně to stálo kde se tomu chtělo a byla toho obrovská hromada. Ta atmosféra, která z toho šla, se ani nedá popsat, to byste museli vidět (tímto velice doporučuji). Úžasný labyrint, a ty věci v něm byly živé a dýchaly. Muzeum-nemuzeum. 
Pak tam ještě byl malý sálek s obrazy, a jak byl malý, tak taky, prostě jako kdyby to na vás padalo, ale vůbec se toho nebojíte, spíš na to jen tak s úžasem zíráte. 
Pak tam byla takzvaná Monk's Cell. Postavená na tom, že v té době se gotika vracela do módy a jemu to vadilo, tak si tam z toho udělal legraci. Zastavěl si místnost goticko-novodobými (jeho současnými) věcmi, místo okna udělal obrovskou vitráž s článkovanými obrázky a teď to ještě bylo osvícené svíčkami, hlavně ta nová část, a nad tou byl ještě nizoučký strop, takže taky - wow. A navíc tam na stěnách viseli maličcí chrliči a kusy té výzdoby pochází z původního Westminster Abbey <3 
Ten člověk byl šílený megaloman, ale polovinu z toho vůbec nemyslel vážně. Já bych to řekla asi tak, že nad ním postupně ty věci vítězily, a proto jsem se trošku bála té hlavy Goliáše a sochy jezdce na koni a proto jsem se tam pohybovala opatrně a potichounku, abych něco neprobudila, protože bůhví kolik z toho tam přinesl on a kolik tam toho přišlo samo. 
Jo, já vím, jsem nesouvislá, zním zmateně a straším vás, ale to místo mělo atmosféru, kterou jsem nikde jinde necítila. 

A navíc tam měli velice milé průvodce pokoji. Kromě toho, že mě ten pán u vchodu nezabil, když jsem zdržovala tou taškou, tak se se mnou paní dole v 'gotické' místnosti příjemně popovídala o chrličích a pán v té labyrintové sérii chodeb se přicházel poptávat, jak se mi co líbí a taky jsme se bavili o Hadriánově valu a severu Anglie a vůbec, a očividně měl velice radost, že se mi tam líbí. 
Jinak u vchodu je kniha, kde každá návštěvník napíše, z jaké je země a jakého města, takže na mě budou mít památku :) 

A před vchodem, tedy kousek stranou na domu vedle, měli balkón a na tom balkóně fakt divné straky. 
Byly tam dvě a ta jedna vypadala, že chce spáchat sebevraždu. Protože nějak zapadla za květináč (z mé strany byla vidět) a snažila se vylétnout a pořád sebou tloukla o ten květináč, a pak najednou květináč obešla, tak jsem si říkala, že uletí, druhá do ní tak nějak ťufala, ale milá divná straka se vrátila za ten květináč a znova se odtamtud pokoušela vzlétnout, a takhle to opakovala asi pětkrát. Nakonec vylezla, posadila se konečně na zábradlí a chvilku se tam vzpamatovávala, byla strašně rozcuchaná a měla nějak polámané peří na ocásku, a pak obě uletěly. 
Fakt jsem to nepobrala, protože ona zpoza toho květináče fakt vylezla sama a odletět by mohla, místo měla, asi šestkrát. 
WTF?

Co jsem tedy skončila v Holbornu, tak jsem se opak víceméně jenom tak projížděla. 
Přijela jsem se podívat k Westminsteru, abych si přečetla, jak fungují prohlídky (ano, já vím, je to v London Pass, ale proč bych toho nevyužila). Obejdu roh, přede mnou najednou stojí obrovský Big Ben a mně se chce brečet. Jako VŽDYCKY, když ho vidím. To je strašná potvora, tahle věž. Neskutečně to miluju. 
Prohlídky byly už skončené (v půl čtvrté poslední, to se musí nějak udělat), tak jsem chodila kolem, fotila, a najednou se mě tam nějaká skupinka britských turistů (pochopitelně ne z Londýna) ptá, jestli vím, co je v Jewel Tower. Omlouvám se, že nevím, oni odchází, já si vzpomenu, že mám London Pass, kde to je, najdu to, doháním je, podávám to pánovi, jestli si to chce přečíst, a on na mě zírá, jako kdybych snědla kočku. Asi jsem je tím nadchla, že jsem je kvůli tomu i doháněla, pak si se mnou povídali, odkud jsem a tak, a nakonec mi popřáli krásný pobyt, íp. <3 
Jinak už se mě jako první neptají, odkud jsem, ale jestli pracuju poblíž. Očividně už mám DOBRÝ přízvuk. :) *sebechvála* Ne, ale fakt. Strašně rychle jsem to zregenerovala a sice samozřejmě jinak mluvím na lidi z Východu a jinak na Brity, ale jo, jo, jo. 

Následně jsem se prošla do Lambethu, jen tak že se i chtělo, objevila jsem tam Garden Museum, kam taky chci jít, což je dobře, aspoň jednou nebudu bloudit, a pak jsem udělala tu osudnou chybu, že jsem se rozhodla dojet do Willesdenu autobusem.
Cesta vedla přes Regent's Street, což bylo dobře! Protože nejenže jsem našla ten skotský obchod, kde jsem se loni nebyla podívat, ale jak tam visí ty vlajky národů (ukazovali to v televizi), tak - jsem - našla - tu - ČESKOU!  <3 A udělalo mi to strašnou radost. A hrozně se mi líbí ta fotka. A vůbec, on tam nějaký patriotismus asi bude, protože... ehm. *trubka*
Následně jsem udělala obchůzku po fakt divných ulicích kolem, kde je spousta fakt divných obchodů (třeba ta úchylnost s botami)(a to jsem vám ještě neřekla, že tam mají semišové sluneční brýle, vykládané kamínky. za sto liber. jasně.) a nasedla na autobus, že se jede do Willesdenu.
Jelo se HODINU! Čistého času. Nesmyslnými okraji, zase jsem se vyfreakovala, že nestihnu dát report a fotky a ráno se nevzbudím a tak. Ale zjistila jsem několik věcí.
1) Jak u nás máme Číňany a potraviny jako synonymum, tady jsou to Pákistánci a potraviny.
2) Strašně ráda poslouchám, jak si kolem mě povídají Britové, protože ta angličtina <3
3) Ve Willesdenu je fakt zvláštní hřbitov.
4) Už se nebojím, že se ztratím, protože vím, že s místní MHD se ztratit nedá, dá se jenom zpozdit příjezd. A je to super pocit.
5) Už si sama se sebou povídám zase v angličtině. 
6) A strašně ráda si povídám s cizími lidmi.
:) 

Takže, to by bylo pro dnešek vše. 
Tedy - jo, já vím, ještě fotky! Ale jsou nějaký divný. 
A moje spolubydlící (zatím jen jedna) je taky divná. Asi se mě bojí. 
No nic, jdu spinkat, nesmím se zítra takhle zničit. 
Dobrou noc, zlatíčka!