![[personal profile]](https://www.dreamwidth.org/img/silk/identity/user.png){kind=small}
Dneska jsem očividně měla krizový den, až na to, že je to technicky čtvrtý den, a tak to nevychází.
Vstávání v pohodě, snídaně v pohodě, vyrazila jsem krásně, na místo určení jsem dorazila asi jenom půl hodiny po otevření, což by technicky mělo slibovat, že na dotyčném místě bude k hnutí.
Nicméně, ono to bylo Westminster Abbey.
Už když jsem se pokoušela dostat přímo k němu, tak jsem opravdu, ale opravdu nešla plynulým krokem. Protože miliony a miliony turistů. Protože zatracená sobota, že ano. Protože volno, protože nejenom turisti, kterých jsou tam mraky vždycky, ale taky rodiny s dětmi.
Poprvé jsem použila frázi, pronesenou v češtině, zněla 'já tady stojím, ty krávo!' *omlouvajík*
Do Abbey jsem se díky London Pass naštěstí dostala bez problémů, bez zdržení.
Ale tam to tak nějak začalo.
Jako ona je to nádherná katedrála, monstrózní, úžasné stropy, úžasné náhrobkové sochy všude, dokonce i na zemi (ano, nerada šlapu lidem po hrobech, to jsem si užila), má tam asi milion menších kaplí, vyzdobených jako samostatné jednotky, při vstupu si můžete vzít audioguide, což je nejlepší vynález od počátku průvodcování (navíc tenhle byl namluvený hlavním představitelem, pak Jeremy Ironsem (přísahám, představil se) a i tam mluvil hlavní varhaník a tak. Taky je tam Poet's Corner, což je mustsee.
Ale ti lidé. Jako kdyby byli slušní a civilizovaní, neřeknu nic, ale zaprvé, dvacet tisíc nápisů no photography a ten jeden idiot se vždycky najde. Zadruhé, chodí se PO SMĚRU. Zatřetí, v katedrále se sakra nahlas nehuláká. Začtvrté, já vím, že jsem malá, ale zas TAK malá, aby na mě museli šlapat, taky nejsem! *prsk*
Ale ovládla jsem se, nenechala jsem si to zkazit, užila jsem si to, několikrát jsem se extrémně dojala.
Třeba tam byly hrobky tak nějak jaksi většiny anglických králů a královen, všechny jsem znala (aspoň jméno), některé velice dobře, třeba Eduarda Vyznavače, Richarda II. a tak. Taky tam byla společná hrobka, v jedné menší kapli, Elizabeth I. a Mary I. a byl u toho nápis, že se sestry spojí snad alespoň po smrti, když je za života rozdělovaly náboženské názory, což bylo strašně dojemné.
Taky tam je pohřbený Oliver Cromwell. Ne že bych ho nějak ráda, ale bylo to od nich hezké, že ho tam nechali.
Taky je tam obrovský náhrobek Charlese Darwina a Isaaca Newtona.
A spousta neznámých lidí, kteří ale měli právě krásné náhrobky nebo přání na nich.
Dál se mi fakt moc, ale moc líbila varhanní hudba, kterou pouštěli právě z audioguidu.
Dále mě naprosto nadchla Lady Chapel, věnovaná Panně Marii, která má tak úchvatný strop, že se jí vyrovná snad jen Canterbury.
A v Poet's Corner jsem se skoro složila, protože prostě - Shakespearův nádherný náhrobek (ten je ale ve Stratfordu, samozřejmě), Dickens je tam pohřbený, Thackeray je tam pohřbený, Hardy je tam pohřbený, pak Händel... jenom bych to zařídila tak, aby se po těch náhrobcích nemuselo šlapat, připadá mi to tak nějak neuctivé, přece nebudu proboha chodit po Dickensovi! :) Ale vyhnout se tomu nedalo, to by mě turisti ušlapali úplně.
A sáhla jsem si na nejstarší dveře v Británii, což se sice určitě nesmí, ale já jsem si je musela aspoň pohladit! A byly z roku 1050.
A tak vůbec. Krásné, velkolepé, monumentální, dojímací, jenom bychzrušila turisty zavedla nějaká přísnější pravidla, protože tohle bylo fakt - divné. Ti lidé jako kdyby si vůbec neuvědomovali, že jsou na místě, které nechal postavit už William the Conqueror a kde se od té doby vdávají, žení a nechávají korunovat králové a královny Velké Británie. To je úžasné a oni to nevnímají.
No, a co si budeme povídat - jak nejsem klasická turistka, tak klasický turismus je na mě trochu moc monstrózní, a Westminster Abbey je na mě trochu moc velké. Je to krásné, ale necítila jsem se v něm stoprocentně.
Nicméně tohle bylo ještě dobré, oproti tomu, co přišlo potom. Uvedu v bodech, jinak bych se zase naštvala.
1) Dorazila jsem na Westminster Pier, odkud jedou lodě do Greenwiche, kam chci.
2) Fronty jsou asi čtyři a naprosto nesoustředěné a nelogické
3) Postávám na střídačku ve všech, až nakonec objevím, kde se jen kontrolují London Pass. Dostanu lístek. Jdu na molo.
4) Na molu je tak obrovská fronta lidí, že se málem otáčím a jdu zpátky. No queuing se bohužel nevztahuje na čekání na spoj.
5) Přijíždí loď. Kapacita cestujících se vyčerpá dva lidi přede mnou. Nemůžu na loď.
6) Je VEDRO. HNUSNÉ VEDRO.
7) Čekám na další loď. Díky sociálnímu zařízení se mi nepodaří ulovit místo nahoře na palubě u bortu, ale jen někde uprostřed.
8) Svítí na mě slunce, vůbec nic nevidím (viz fotky...), musím mít kolem hlavy omotanou kašmírovou šálu (=teplá, vedro!), abych nedostala úpal.
10) Mám klaustrofobii, xenofobii a nenávidím turisty. Protože mají deštníky a já přes ně nevidím, takže si stoupám, aby mě mohli nesnášet ti, co nevidí přese mě.
11) Je VEDRO.
Plus ale bylo to, že cesta od Toweru do Greenwiche, kterou jsem ještě neznala, byla krásná, milá, přátelská, rozhodně víc moje, než první půlka a než katedrála, se spoustou zajímavých obytných i neobytných budov kolem, a pan průvodce byl velice zábavný, hezky mluvil a strašně mě potěšilo, že to byl Cockney, fakt vyslovoval /ai/ místo /oi/!
12) Do Greenwiche jsem dorazila asi o hodinu později, než jsem chtěla, a nestihla jsem Cutty Sark, což je poslední čajový klipr v Británii a strašně jsem ho chtěla vidět. Z čehož vyplývá, že tam pojedu ještě jednou.
Naštěstí jsem ale do poslední destinace - Fan Museum, dorazila už bez problémů, a pak se to trochu srovnalo, muzeum bylo velice malé, klidné, příjemné, tiché a bez turistů, měli tam dost zajímavé motivy, sportovní (překvapení), z dřívějších období, hezky se tam fotilo, oranžerie byla úžasná a CHLADNÁ a paní u prodeje lístků byla velice milá. Aspoň že tak.
A pak jsme se se zvířátky vydaly ještě na Royal Observatory, protože Kleio chtěla vidět poledník, ale byla tam obří fronta, tak jsme se jen volným krokem vydaly zpátky, fotily, nahlas se bavily česky (cha, já to mám tak ráda!) a nakonec skončili v Teahouse, já na sendviči s čedarem a mandlovém čímsi, kde jsme asi hodinu diskutovaly o lingvistice.
A pak jsme se přesunuly do The Talbot, kde holky bydlí, v místním pubu si koupily pravý irský cider (Magners!) a pokračovaly ještě další dvě hodiny, témata mezilidských a osobních dispozic included.
A taky místní osazenstvo included, chtěli si povídat, jeden byl dost divný (já mu dám, že I cannot cope with it!), ale ten druhý byl příjemný, nebalil nás a mluvil inteligentně, dokonce jsme diskutovali o politice a dokonce věděl, že už nejsme Československo! :)
A pak jsem odjela a umřela, dobrou noc, děti.
Jsem naprosto, ale naprosto mrkev, zítra vstávám o hodinu později.
Pište fotky.
Vstávání v pohodě, snídaně v pohodě, vyrazila jsem krásně, na místo určení jsem dorazila asi jenom půl hodiny po otevření, což by technicky mělo slibovat, že na dotyčném místě bude k hnutí.
Nicméně, ono to bylo Westminster Abbey.
Už když jsem se pokoušela dostat přímo k němu, tak jsem opravdu, ale opravdu nešla plynulým krokem. Protože miliony a miliony turistů. Protože zatracená sobota, že ano. Protože volno, protože nejenom turisti, kterých jsou tam mraky vždycky, ale taky rodiny s dětmi.
Poprvé jsem použila frázi, pronesenou v češtině, zněla 'já tady stojím, ty krávo!' *omlouvajík*
Do Abbey jsem se díky London Pass naštěstí dostala bez problémů, bez zdržení.
Ale tam to tak nějak začalo.
Jako ona je to nádherná katedrála, monstrózní, úžasné stropy, úžasné náhrobkové sochy všude, dokonce i na zemi (ano, nerada šlapu lidem po hrobech, to jsem si užila), má tam asi milion menších kaplí, vyzdobených jako samostatné jednotky, při vstupu si můžete vzít audioguide, což je nejlepší vynález od počátku průvodcování (navíc tenhle byl namluvený hlavním představitelem, pak Jeremy Ironsem (přísahám, představil se) a i tam mluvil hlavní varhaník a tak. Taky je tam Poet's Corner, což je mustsee.
Ale ti lidé. Jako kdyby byli slušní a civilizovaní, neřeknu nic, ale zaprvé, dvacet tisíc nápisů no photography a ten jeden idiot se vždycky najde. Zadruhé, chodí se PO SMĚRU. Zatřetí, v katedrále se sakra nahlas nehuláká. Začtvrté, já vím, že jsem malá, ale zas TAK malá, aby na mě museli šlapat, taky nejsem! *prsk*
Ale ovládla jsem se, nenechala jsem si to zkazit, užila jsem si to, několikrát jsem se extrémně dojala.
Třeba tam byly hrobky tak nějak jaksi většiny anglických králů a královen, všechny jsem znala (aspoň jméno), některé velice dobře, třeba Eduarda Vyznavače, Richarda II. a tak. Taky tam byla společná hrobka, v jedné menší kapli, Elizabeth I. a Mary I. a byl u toho nápis, že se sestry spojí snad alespoň po smrti, když je za života rozdělovaly náboženské názory, což bylo strašně dojemné.
Taky tam je pohřbený Oliver Cromwell. Ne že bych ho nějak ráda, ale bylo to od nich hezké, že ho tam nechali.
Taky je tam obrovský náhrobek Charlese Darwina a Isaaca Newtona.
A spousta neznámých lidí, kteří ale měli právě krásné náhrobky nebo přání na nich.
Dál se mi fakt moc, ale moc líbila varhanní hudba, kterou pouštěli právě z audioguidu.
Dále mě naprosto nadchla Lady Chapel, věnovaná Panně Marii, která má tak úchvatný strop, že se jí vyrovná snad jen Canterbury.
A v Poet's Corner jsem se skoro složila, protože prostě - Shakespearův nádherný náhrobek (ten je ale ve Stratfordu, samozřejmě), Dickens je tam pohřbený, Thackeray je tam pohřbený, Hardy je tam pohřbený, pak Händel... jenom bych to zařídila tak, aby se po těch náhrobcích nemuselo šlapat, připadá mi to tak nějak neuctivé, přece nebudu proboha chodit po Dickensovi! :) Ale vyhnout se tomu nedalo, to by mě turisti ušlapali úplně.
A sáhla jsem si na nejstarší dveře v Británii, což se sice určitě nesmí, ale já jsem si je musela aspoň pohladit! A byly z roku 1050.
A tak vůbec. Krásné, velkolepé, monumentální, dojímací, jenom bych
No, a co si budeme povídat - jak nejsem klasická turistka, tak klasický turismus je na mě trochu moc monstrózní, a Westminster Abbey je na mě trochu moc velké. Je to krásné, ale necítila jsem se v něm stoprocentně.
Nicméně tohle bylo ještě dobré, oproti tomu, co přišlo potom. Uvedu v bodech, jinak bych se zase naštvala.
1) Dorazila jsem na Westminster Pier, odkud jedou lodě do Greenwiche, kam chci.
2) Fronty jsou asi čtyři a naprosto nesoustředěné a nelogické
3) Postávám na střídačku ve všech, až nakonec objevím, kde se jen kontrolují London Pass. Dostanu lístek. Jdu na molo.
4) Na molu je tak obrovská fronta lidí, že se málem otáčím a jdu zpátky. No queuing se bohužel nevztahuje na čekání na spoj.
5) Přijíždí loď. Kapacita cestujících se vyčerpá dva lidi přede mnou. Nemůžu na loď.
6) Je VEDRO. HNUSNÉ VEDRO.
7) Čekám na další loď. Díky sociálnímu zařízení se mi nepodaří ulovit místo nahoře na palubě u bortu, ale jen někde uprostřed.
8) Svítí na mě slunce, vůbec nic nevidím (viz fotky...), musím mít kolem hlavy omotanou kašmírovou šálu (=teplá, vedro!), abych nedostala úpal.
10) Mám klaustrofobii, xenofobii a nenávidím turisty. Protože mají deštníky a já přes ně nevidím, takže si stoupám, aby mě mohli nesnášet ti, co nevidí přese mě.
11) Je VEDRO.
Plus ale bylo to, že cesta od Toweru do Greenwiche, kterou jsem ještě neznala, byla krásná, milá, přátelská, rozhodně víc moje, než první půlka a než katedrála, se spoustou zajímavých obytných i neobytných budov kolem, a pan průvodce byl velice zábavný, hezky mluvil a strašně mě potěšilo, že to byl Cockney, fakt vyslovoval /ai/ místo /oi/!
12) Do Greenwiche jsem dorazila asi o hodinu později, než jsem chtěla, a nestihla jsem Cutty Sark, což je poslední čajový klipr v Británii a strašně jsem ho chtěla vidět. Z čehož vyplývá, že tam pojedu ještě jednou.
Naštěstí jsem ale do poslední destinace - Fan Museum, dorazila už bez problémů, a pak se to trochu srovnalo, muzeum bylo velice malé, klidné, příjemné, tiché a bez turistů, měli tam dost zajímavé motivy, sportovní (překvapení), z dřívějších období, hezky se tam fotilo, oranžerie byla úžasná a CHLADNÁ a paní u prodeje lístků byla velice milá. Aspoň že tak.
A pak jsme se se zvířátky vydaly ještě na Royal Observatory, protože Kleio chtěla vidět poledník, ale byla tam obří fronta, tak jsme se jen volným krokem vydaly zpátky, fotily, nahlas se bavily česky (cha, já to mám tak ráda!) a nakonec skončili v Teahouse, já na sendviči s čedarem a mandlovém čímsi, kde jsme asi hodinu diskutovaly o lingvistice.
A pak jsme se přesunuly do The Talbot, kde holky bydlí, v místním pubu si koupily pravý irský cider (Magners!) a pokračovaly ještě další dvě hodiny, témata mezilidských a osobních dispozic included.
A taky místní osazenstvo included, chtěli si povídat, jeden byl dost divný (já mu dám, že I cannot cope with it!), ale ten druhý byl příjemný, nebalil nás a mluvil inteligentně, dokonce jsme diskutovali o politice a dokonce věděl, že už nejsme Československo! :)
A pak jsem odjela a umřela, dobrou noc, děti.
Jsem naprosto, ale naprosto mrkev, zítra vstávám o hodinu později.
Pište fotky.
