London, Day Six: Kew Gardens

 Takže jsem dneska splnila tu výhrůžku ze včerejška a fakt jsem si přispala, protože kdybych měla šestý den za sebou vstávat v osm, procházky Londýnem included, tak zdechnu. Vstala jsem v krásných devět a byla jsem zcela spokojená. 
Při snídani, kdy jsem seděla venku na verandě (aww!), mě pozdravil takový jeden mladý muž, sedící na lavičce vedle. Já se na něj podívala a - myGod, on je to Remus! (pokud si někdo vzpomínáte na Jocu z mojí první Anglie, tak mu byl děsně podobnej. jo, byl taky hrozně pěknej.)
Tak si tak povídáme, on jenom napůl, očividně stále spí a snaží se tou nezávaznou konverzací probudit, ptá se mě, odkud jsem, já mu řeknu, že Czech Republic. Zná. Pak se mě ptá, jestli jsem přijela na olympiádu (což se mě ptá každý), tak mu, jako každému, oznámím, že jsem přijela záměrně po ní. Pak se ptá, jestli jsme vyhráli nějakou zlatou, a já se snažím vymyslet, jak se sakra anglicky řekne moderní pětiboj. Po ránu mi dělá problémy i oštěp. Zbytek se jmenuje water sports. :D
Pak se ho ptám já, odkud je. Oznámí mi, že ze Skotska. Nezadržitelně se rozteču, protože to očividně tak nějak JE Remus. :) 
Povídáme si o Skotsku. 
Dobrou náladu mám hned od rána. 
Bohužel ale očividně vstává později, než já obvykle, takže si zítra ráno nejspíš moc nepopovídáme. 

Po hezkém začátku jsem vyrazila směr Kew Gardens, protože jsem po tom včerejším debaklu s Westminsterem strašně potřebovala pryč od turistů, a nejlépe co nejdál. Naštěstí ale do Kew jede nadzemka, což znamená nejen téměř přímá trasa (s přestupem ve West Hampstead), ale moc pěkný výhled. 
Dorazila jsem na Kew Gardens zastávku a zamilovala jsem se na první pohled, protože oblast Kew je očividně malé městečko samo o sobě, má krásné tube, má krásné okolí tube, všude jsou kytičky, vlaječky, klasické úžasné britské ulice, kavárny... <3 
Teda ono to bylo nejdřív mírně v mlze, protože dneska tu kromě vedra (na které jsem byla připravená) byl i strašně divný tlak, ale fakt divný, zaléhaly mi z toho uši, což se normálně neděje, bylo mi trochu divně, naštěstí jsem sebou ale nesekla a úspěšně dorazila až k bráně do Kew, Victoria Gate, to je jedna z hlavních. Neztratila jsem se, protože všude byly velice inteligentně cedule, za to Kew taky miluju. (dneska jsem jedinkrát nevytáhla mapu!)
Pána u brány jsem se zeptala, co s London Pass, nasměroval mě, a pak mi řekl, že love your hair. <3 Já jsem mu to oplatila s love your glasses, protože měl k té svojí uniformě zářivě žluté brýle a vypadalo to skvěle! 

Tak, teď přímo Kew Gardens. Předem upozorňuju, že to bude nekritické, subjektivní a naprosto fan-fan-fan, protože to jsou ty nejkrásnější zahrady, co jsem kdy viděla, strašně jsem se do nich zamilovala a chtěla bych v nich bydlet. Neboli jestli někdy budu žít v Londýně, pořídím si takzvanou Kew Friend permanentku, která je doživotní (aspoň myslím) a umožňuje vám chodit tam zadarmo. A budu si tam chodit číst. 
Stručně - pokud má být Holland Park nejromantičtější park v Londýně, tak teda nevím, jak bych charakterizovala tohle. Doma?

Hned na začátku jsem se rozhodla, že nepotřebuju mapu, kterou jsem dostala u vchodu. 
Protože zaprvé jsem si chtěla odpočinou a chodit si po svých, zadruhé tam opět všude byly směrovky a šipečky. 
A udělala jsem dobře, protože jsem se nějak instinktivně dostala všude, kam jsem chtěla, což je co říct, protože jsem většinu směrů volila naprosto náhodně. A taky jsem nějakým zázrakem ty zahrady prošla skoro celé, plošně.
Což ale samozřejmě neznamená, že bych tam nešla znova, VŠECHNO jsem přeci jen ještě neviděla :) 
Hlavně bonus je, že tam se smí chodit fakt naprosto VŠUDE, po všech trávnících, po většině cest, i klidně kolem exponátů, které jsou rozmístěné náhodně po celém parku, prostě si tam volně rostou jak chtějí a lidé si kolem nich můžou chodit jak chtějí, klidně na ně i sahat (ale trhat asi ne, jasně), byla tam spousta lidí na piknicích nebo si četla na trávě a tak, jako kdyby byli v jakémkoli normálním parku a ne v největších botanických zahradách na světě. 

Hned jako první jsem se vydala ještě normálně po hlavní cestě, na které jsem málem ztratila svůj nový kašmírový šátek, naštěstí se v Kew očividně nekrade a když jsem se vrátila po cestě, tak jsem ho našla. Uch. A cestou jsem se podívala na Mediterraean Garden, což je takový menší prostor, kde je rostlinstvo ze Středozemí, a krásně se jim to povedlo, jak jsem tam šlápla, tak jsem hned chytila ten pocit, že tam vážně jsem, to bylo super. A měli korkovník <3
Pak, když jsem se se zmrzlinou (ňam, byla domácí) schovávala před deštěm ve vchodu do skleníku, narazila jsem tam na Alice in Wonderland, Alenku! Ta slečna měla na sobě Alenčiny šaty a vypadalo to sice maličko lolitkovsky, ale jinak super! Tak jsem ji samozřejmě poprosila, jestli bych si ji nemohla vyfotit, a byla milá a nevadilo jí to :) 
Posléze jsem skončila v Temperature House, taky to tam mělo podtitulek David Nash in Kew: A Natural Gallery. 
Byl to velikánský komplex tří skleníků, nevím přesně jak a podle čeho byly rozdělené, jenom se mi tam fakt líbilo. A to proto, že tam nebylo moc lidí, byla tam naopak obrovská spousta zeleně a barevně a hlavně, ty větve stromů a keře a tak se strašně pletly do cesty, třeba jste takhle šli a najednou vás kousla liána, nebo jste museli odhrnovat nějaké obrovské listy <3 Já vím, ono by to asi mělo být negativum, ale když mně se to strašně líbilo, bylo to přírodnější. A ve druhém skleníku ze tří byly točité schody, které vedly pod strop, dalo se na ně vylézt a pak se procházet nad korunami stromů a dívat se dolů. Než jsem si uvědomila, že se bojím výšek, už jsem byla v polovině, a pak jsem se nahoru málem nevyšplhala, ono to fakt moc stabilně nevypadalo. Ale chodilo se už hezky, tam se mi líbilo, hlavně tam jsem si zase uvědomila, že jsem někde, kde jsem strašně dlouho chtěla být <3 (= v Kew, ne nad stromy)
A ten David Nash z názvu vyráběl právě sochy, co jsou na fotkách, a i ty skulpturu s kameny, proto se ta jeho výstava jmenuje A Natural Gallery, protože to je přirozeně naházené do prostoru. 
Následně jsem pokračovala cestou dál, pže mě zaujalo něco, co si říkalo Xstrata Treetops Walk, a spočívalo to v tom, že jsem se musela opět vyšplhat do strašidelné výšky, abych se mohla procházet nad korunami stromů. Tentokrát mi nedělalo ani tak problémy lézt po schodech, ale spíš chodit nahoře, protože to sice bylo krásné, fakt se mi to líbilo, úžasně rozechvívací a výhled pěkný, ale chodilo se po takových kovových plošinách, co stály na pilířích (a ty se tvářily dost nestabilně), bylo vidět dolů, protože to bylo mřížované, a navíc to dělalo zvuky. Když se špatně šláplo, trošku se to propadlo a zachrastilo to, a to vám v té výšce na jistotě fakt nepřidá :) Takže jsem tam chodila jako kočka po horké plotně a s cestou dolů jsem měla trochu potíže, ano, stydím se, protože těm malým dětem kolem mě to očividně vůbec žádné problémy nedělalo. 
Dál jsem si tam ještě prošla Rhizotron, což je taková výuková cestička, asi spíš pro děti, ale mají tam za sklem automatizované makety zvířátek, co žijou pod zemí, a stonožka dělala strašně roztomilé pohyby nožičkama! A taky tam podél celého toho projektu vedla mozaika, na zemi. 

Po tomhle programu jsem si dala pauzu a vydala se do Pavilion Restaurant, který mě mile překvapil, protože to nebyl jen tak nějak bufet z toho, co se kde posbírá, ale měli tam i teplá jídla. Já jsem si tedy dala roastbeef sandwich (kromě toho, že tu druhou půlku mi sežral páv a kachny), salát z jarních brambor a banánový dort, a téměř se mi tím podařilo přežrat. Jo, a bylo tam výborné fair trade coffee, konečně pořádná dobrá káva! A celý ten oběd jsem v podstatě jenom pozorovala lidi, to mě dneska hrozně bavilo, pozorovat lidi v metru a zahradách a tak, jak se chovají, poslouchat je, jak mluví, vymýšlet jim life story a ty jejich life story jim závidět.
A chvíli jsem ležela jen tak na trávě a dívala jsem se do korun stromů a sakra, tohle musím ale vážně dělat častěji, to neuvěřitelně uklidňuje a vyplavuje endorfiny. Dokonce jsem si pak i něco zpívala :) 
Jo, jinak přibližně někde v téhle době, cca půl druhé odpoledne, jsem si sundala boty, a obula jsem se v podstatě až teprve když jsem odcházela, což bylo půl sedmé, zavírací doba. Ehm. A nemohla jsem udělat nic lepšího, bylo to úžasné, úžasné, úžasné. Zaprvé jsem cítila naprosto VŠECHNO, zadruhé to bylo hrozně pohodlné a ani mě teď nebolí nohy, zatřetí měkoučká tráva a teplé cesty, protože byly vyhřáté, a začtvrté, jenom v Kew Gardens můžete chodit celý den bosi a nejenomže si do nohy zapíchnete v nejhorším případě větvičku (a nikoli třeba střepy, že), tak je máte na konci dne téměř čisté! To je naprosto neuvěřitelné. V těch zahradách vážně NEBYL nepořádek. Nikde, nijak. Awwwww! Tenhle aspekt dne jsem na tom milovala snad nejvíc.

Po jídle jsem se chystala dát směrem Woodland Garden, ale tam jsem nedošla, vlastně jsem se tam nakonec vůbec nedostala, ale to nevadilo. 
Místo toho jsem si šla prohlédnout japonské zahrady, takže Japanese Gateway, kde to vlastně všechno je naskládané kolem, a vypadalo to pěkně, moc příjemně a až na ten japonský prvek mi to připomínalo zahrady kolem letohrádku královny Anny <3 A taky tam mají velice krásnou červenou pagodu, která se do té vší evropské zeleně překvapivě dost hodí. 
Tady jsem potkala toho páva. 
To byl prostě klasický lucemburskézahrady páv, chodil si tam tak jako volně, byl zvyklý na lidi (krásně pózoval), ale pak se ukázalo, že to je příšerka :) To mě totiž napadlo, když jsem číhala, jestli mu nevypadne pero, že si mezitím dám druhý sendvič od oběda. 
Zašustila jsem sáčkem a páv zpozorněl a začal se strašně zajímat, co tam dělám.
Tak jsem mu zkusmo hodila pár drobečků.
Páv že jako jo, chutná, chci ještě. 
No sežral mi toho sendviče asi půlku, a během hledání drobků se tak nějak sísal pořád blíž a blíž ke mně (obsahovalo to vtipné hlášky z mé strany, něco jako don't come closer, I'm afraid of you!), málem mi vlezl na klín. No, nakonec to dopadlo tak, že jsem zkusila, co to udělá, když s těmi drobky jen natáhnu ruku, a udělalo to to, že mi páv zobal drobečky z ruky <3 A ani jsem se moc nebála. A lidi kolem měli dobré divadlo. 

Následně jsem prošla Woodland Glade, což vážně, ale vážně vypadalo jako tak nějak klasický tradiční krásný les, navíc tam nikdo nebyl a bylo tam ticho, a já jsem tam i seděla a jenom se tak dívala kolem, byla jsem tam sama, tam lidi nechodili, a <3
Pak jsem minula Waterlily Pond (na fotkách) a nějak divně obešla místní jezero, protože jak se tak dívám na mapu, musela jsem udělat okliku, ale nevím kdy a kde. Každopádně jsem se dostala k dalšímu úžasnému místu, které bylo zase moje (cítila jsem to), obešla Minka House (kde probíhaly informativní filmy pro děti), nafotila si Rhododendron Bell a březový háječek, kde nebyly břízy a pak přešla Sackler Crossing, most přes to jezero, co jsem předtím divně obešla. Dole u břehu byla kachňátka a nějaká milá stará paní mě na ně upozornila, abych si je mohla vyfotit <3
Jinak na druhé straně mostu byly kachny. Všechny ty divné druhy, co neumím pojmenovat, tak tomu říkám kachny. Velice spousta kachen, ostatně jako v celých zahradách. 
Byly nenažrané, takže mi sežraly druhou půlku sendviče (kromě masa). 
Nejdřív jsem jim je házela do vody, ale pak jedna vylezla na břeh a opakovala se historie s pávem - když měla dost toho, že to házím daleko, tak si pro to přišla blíž a opět mi to zobala z ruky. Chí! 

Pak jsem seděla na takovém menším kopečku, z kterého byl výhled do toho jednoho z parků a taky někam dopředu daleko a potom i na řeku a Hampton Court za ní (tam půjdu zítra, lalala), a bylo to úžasné. Už bylo krásně (tlak se srovnal tím deštěm v poledne), mírný větřík, nebylo mi horko a byla jsem naprosto a stoprocentně šťastná, taky to bylo moje místo. *slz* 

No, a pak jsem si udělala velice příjemnou pocházku podél Temže, které tamtudy protéká, a cestou jsem ještě narazila na přístroj, nainstalovaný v podrostu, co kopíroval zvuky ptáků.
Takže jsem zjistila, jak se anglicky řeknou všechny ty příšerky, co znám z našich lesů. Ale už si nepamatuju brhlíka, ten měl fakt divné jméno. 
Nakonec jsem dorazila krásným okruhem k Brentford Gate, která ale není pro pěší, a mně se odtamtud stejně ještě nechtělo, že ano, takže jsem mrkla do centra pro děti, Treehouse Towers a Climbers and Creepers, a pak se šla podívat do gift shopu. Opět - celou dobu jsem si říkala, že bych snad někde mohla nějaký potkat, abych si koupila pohled, a pak jsem se k němu takovým krásným okruhem sama od sebe dostala a to jsem zase celou dobu ani nepřemýšlela, kam vůbec jdu. No, mám pohledy (krásné!), mám dáreček, takže nesmím vyspoilerovat, že to mám i pro sebe, totéž s druhým, a potom mám naprosto úžasný, dokonalý, perfektní a hlavně britský diář na rok 2013, s motivy květin, s logem Kew Gardens, miluju ho, ten kočičkový ode mě asi někdo dostane. A na začátku je detailní povídání o Kew Gardens <3 Jo, a taky tam měli milého ochotného prodavače. Dokonce mi i vyhledal, kdy zavírají Kew Palace. 

Nakonec jsem poblíž ještě hrozně vtipně potkala 'Alenku' s její matkou a seděly jsme tam asi půl hodiny a povídaly si, zajímalo je jak se mi tam líbilo a kde všude jsem byla a kam se ještě chystám a tak vůbec, a pak samozřejmě hovor sklouzl na Lewise Carolla, slečna ho miluje, je to vidět. Tak jsem jí vyspoilerovala, že jedna moje kamarádka a že kostým Alenky a že se jí ta fotka bude líbit ;) 
Bylo to super! Ještě někdo mi zkuste tvrdit, že Britové jsou studení čumáci. Takového jsem ještě nepotkala. Fakt ne, když už nic jiného, tak se aspoň usmívají. 
A zajímavé bylo, že matka očividně nebyla odsud, protože měla takový nějaký podezřele východní přízvuk (ale vypadala britsky), zatímco dcera byla zcela očividně stoprocentní Angličanka. Takže tatínek? 
Pak jsme se rozloučily, já jsem si šla ještě rychle okouknout Kew Palace, který byl tedy zavřený (taky jsem dorazila o hodinu později), ale vůbec mi to nevadilo, množná bych stejně nešla dovnitř, měla jsem parkovou náladu a byla jsem zamilovaná do zelené, možná by mi to narušilo atmosféru. A Queen's Gardens tam mají taky pěkné. 

No, a potom jsem se volným krokem vydala domů.
Přes Richmond. 
Průvodčí mě poslal špatným overgroundem a kvůli němu jsem nestihla Forbidden Planet (ačkoli ne že to by spěchalo). 
Ve vlaku jsem pozorovala jednu rodinku s dítětem a jednu s dvěma dětmi, které v půlce cesty zjistily, že obě mluví španělsky a začaly se přátelit (ačkoli jedno bylo Latinská Amerika a druhé Španělsko, vzhledově), sice jsem jim nerozuměla ani slovo, ale nějak jsem měla pocit, že jim rozumím, a ty děti byly naprosto kouzelné, hrozně mě bavilo je pozorovat <3
Těsně před hostelem jsem potkala nejstoprocentnějšího Brita, co jsem tu vůbec potkala, byl to mladý chlapec, měl tričko s logem školy ve Westminsteru a požádal mě o cigaretu. A pak jsme si chvilku povídali. Zase, odkud jsem (zná), kde jsem byla (zná a má rád), jestli jsem byla v centru (Westminster is overcrowded) a tak. Měl přízvuk, krásný britsko-londýnský, mluvil jako aristokrat (měl ten tón i výslovnost a hlavně studuje ve Westminsteru, že) a jak měl to bílé tričko a kalhoty (myslím že byl hrát tenis), tak vypadal jako absolvent Oxfordu, awwww! <3 Tomu se říká slashmateriál. 

No nic. Takže dneska bylo krásně, nádherně, zatím nejlepší den ze všech, Kew Gardens jsou nejkrásnější zahrady na světě, miluju je, jsou moje, chci se tam vrátit, někdy se tam musím vrátit, jsem úžasně klidná a dokonale mi to vynahradilo ten včerejší turistický Londýn.
A potřebuju ještě vidět pár parků a chodit v nich bosa. 
<3

Kdybyste se chtěli podívat na fotky, upozorňuji vás, jsou tam víceméně jenom kytky a zvířátka, že focení na detail někdy není tak dobré, jak se zdá, automatické nastavení už vůbec ne (ani s nastavením na venek a na sluníčko), nejlepší je krajina. 
Ty fotky mě mírně naštvaly, ale jo, mohlo to být o dost horší a zítra už vím, čím nefotit. :) 
Pá, sweethearts, a mějte zen, já mám dneska zen <3