Trocha čteníčka

 No, a protože jsem strašně líná jít psát Chotěboř (ale já toho budu litovat, až zjistím, že si půlku nepamatuju), tak vám tady udělám zase takové malé knižní okénko. Protože jsem za dnešek stihla dočíst a rozečíst. 

Dočetla jsem Tolkienův životopis od Humpreye Carpentera, a je to naprosto parádní, dokonalé, skvělé a hlavně ano, oficiální. 
A nevím, jestli jsem napůl nahlodaná podvědomým steskem po Chotěboři nebo co, ale ten konec mě strašně dojímal, a občas i ne tak zcela hezky. Jakože konec jeho života (poté, co pracoval na Silmarillionu) - no. Ehm.
A vůbec, on jeho život - no, ehm. 
Na mě to tak nějak působilo, že: 

1) Tolkien si neměl vzít Edith Brattovou, ale C.S.Lewise. A jako srsly a v podstatě no slash. Protože o tohle tam vůbec nejde, protože ve všem, kromě tělesného styku, vlastně manželé byli. 
2) Edith se neměla stěhovat do Oxfordu, protože tam nebyla šťastná. Protože nebyla, ale NEBYLA akademička. 
3) Tolkien se neměl stěhovat do Bournemouthu, protože tam nebyl šťastný. Protože nebyl, ale NEBYL maloměšťák.
4) Edith a Tolkien se milovali. HODNĚ. Ale zároveň málo. Ten vztah se nedá přirovnat absolutně k ničemu. Beren a Lúthien to zas tak stoprocentně nebyli. Já vlastně vůbec nevím, co si o tom jejich vztahu myslet. Jestli vůbec existoval. Nic. 
5) Tolkien byl naprosto unikátně a nenapodobitelně geniální a nikdy už nebude nikdo lepší. Protože nikdy nikdo nestvoří něco, co vlastně nestvořil, ale jenom objevil. 
6) Tolkien byl funkční sociopat. 
7) Tolkien byl mimozemšťan (to je alternace k č. 6)
8) Tolkien byl většinu života dost nešťastný člověk. A dost osamělý. A strašně neklidný, což je v té knize vidět a kvůli tomu je mi ho strašně líto. Protože - on byl jako vítr, nezastavitelný, nesystematický a navíc netušil, co s tím, a nikdo mu s tím nemohl pomoct, ani Christopher.
Já bych ho chtěla potkat a ochumlat ho za to. (a protože byl přátelský, tak by si se mnou povídat začal)
9) Potřebuju si načíst všechno, co napsal a já neznám, a většinu z toho, co znám, si potřebuju přečíst znova. Protože Pohádky jsou vlastně alegorie. Protože... jeho knihy jsou jeho osobnost, a to je víc, než se dá říct o komkoli jiném. 

No, a co jsem rozečetla? Dostávali jsme to zdarma v Chotěboři (asi cíleně, ale k tomu se dostanu), jmenuje se to Malí lidé, je to moderní fantasy a autora radši spoilerovat nebudu, protože ho chci pomlouvat. 
Teď teda řeknu něco trochu ošklivého, ale jeho vypravěčský styl mi dost připomíná, jak píše Ilwin na LJ (a neříkejte jí o tom tady). Je to asi podobně zmatené a nesouvislé. Ale teda je to víc než ona, abych jí nekřivdila. 
Trošku mi to taky připomíná mou dávnou fanfiction Pohádka Ještěrčího dědečka. Tak nějak dost přesně vím, co se autor snažil říct (přesně jako když čtu PJD), ale úplně vidím, kde přesně a jak se mu to nepovedlo. Co mu kde nejede. Přes co nejede kára. A je toho hodně.
Navíc je to celkem neoriginální (už dvě vykrádačky), trochu nudné a navíc autor používá dost divné a nefungující metafory. Jakože použije kus úsloví s úplně jiným podstatným jménem, které se tam nehodí. Anebo to přirovnání vůbec nesedí k situaci. 
A taky mi to připomíná Inkoustové srdce. Stylem. Ale IS bylo lepší, protože mělo ten nápad. 
Tady to jako vypadalo na nějaký primární nápad, co mi zněl interesantně, protože staré příběhy, lidová slovesnost, hudba, staré pověsti z Cornwallu, Anglie - ale prostě to nefunguje. Zatím. Ještě tomu dávám šanci, protože když jsem dokázala přečíst Ema aneb Kam zmizeli elfové, dokážu přečíst všechno.

Příklad neobratnosti: Když došel ke dveřím svého domu, nezatíženého zaplaťpánbůh hypotékou, takže mu celá penze zůstávala a k tomu ještě peníze, které mu Janey posílala z turné - pískal si jednu z Chalkieho melodií v netrpělivém očekávání nadcházejícího večera. 

Příklad vy-moc-dobře-víte-čeho: Ve svých dvaadvaceti dosud neztratila elán a energii teenagera. Její nazrzlé vlasy visely volně na ramena, kromě několika vlnek nad čelem, a byly červenější než obvykle, protože si je nedávno nabarvila henou (TŘI ŘÁDKY + hena). Nad jejíma oříškovýma očima tvořily linky obočí jemné obloučky; ty dodávaly jejímu pohledu trvale zpytavý (to je slovo?) výraz, jenž (N??) ji nikdy neopouštěl. Jej pleť měla barvu dobrých anglických broskví a šlehačky (??), nosík měla drobný, zatímco úsměv se na její tváře dostavoval tak snadno a často (slova 'drobný' a 'snadno' jsou v nějakém vzájemném vztahu?), že na lících zanechával dolíčky. 
Spočítejte řádky popisu a logiku. 

Příklad dost divné metafory: Měl ji téměř ve svých rukou - tajemství (ji?), jež nemohlo být měřeno v obyčejných termínech (měřeno v - čem?) - a uklouzlo mu, nedotknutelné a těkavé jako odpadky spálené za svítání. 
WTF?

Jinak i překlad sám o sobě je špatný taky, protože překladatel(ka) neumí. 
Příklad za všechny prachy: Když někoho oslovuju love, nemusím tím myslet lásko. Obzvlášť když jsem dědeček oné dámy, kterou oslovuju. Anglické endearments fungují dost jinak, než české. 

Takže ano, tuto knihu nám dávali v Chotěboři cíleně, protože se asi zrovna dobře neprodává. 


Edit: A právě jsem po několika letech konečně dočetla Iantovu povídku Pro černé oči Syna přítmí. 
Jsou čtyři v noci, dala jsem to na jeden zátah a už chápu, proč to tenkrát nešlo dočíst (bolelo), protože si nepamatuju, kdy mě naposled něco takhle odrovnalo.
Dokonce tolik, že nejsem ani schopná zamyslet se nad tím, co bych na to měla říct. 
Ne, já vím: jeho příběh je osobnost. 
<3