![[personal profile]](https://www.dreamwidth.org/img/silk/identity/user.png){kind=small}
Dobrou pěknou noc přeji a oznamuji, že ještě žiju!
Nohy se trochu vzpamatovaly, hlavně to bolelo proto, že tam mám popraskané nějaké žilky, což se nemůžu divit, když v jednom kuse chodím. Navíc jsem včera udělala tu chybu, co nesmím dělat - nezastavovala jsem se. To se prostě chce aspoň jednou za den na dvacet minut někde posadit a zout si boty, pak je to v pořádku. Přestávky jsou důležité, milé děti!
Jinak dneska to byla opět improvizace, ale mnohem výkonnější, než den předtím.
Tak jsem si totiž tak opět dojela na Westminster (zase, už je to trapný), ptám se paní u poklady, jak jede loď do Hampton Court, a ona mi oznámí, že v půl dvanácté (což je jinak, než mají napsáno na ceduli) a že loď jede tři a půl hodiny. WTF, já vím, že to je až u Kew, ale vždyť ty nejsou tak nesmyslně daleko! Pak byla ještě možnost z Waterloo vlakem, ale to se mi už tím spíš nechtělo, takže jsem ten HC vzdala a asi tam už nepojedu. Stejně, ono jsem se dočetla, že fasáda zvenku je sice renesanční, ale vnitřek je barokní, a víme, co si myslím o baroku. Nemusím vidět všechno.
No, a jak byl čas a já jsem den předtím nenašla tu Royal Albert Hall, tak jsem si řekla, že když už, tak už, a že tentokrát půjdu zcela přímou cestou a dám to.
Už v metru přišlo milé překvapení v podobě pána, který provozoval živou hudbu, a to konkrétně nějakou klasiku, ale vtipné bylo to, že ji hrál na xylofon a byl skvělý! Pár mincí tedy dostal.
V metru na South Kensington přišlo další milé překvapení v podobě dalších dvou pánů s živou hudbou, jeden hrál na nějakou kytaru, druhý na klarinet (!) a víte, co hráli? Jednu z ústředních melodií Čokolády, Minor Swing!! <3 A byli ještě lepší, a navíc mě to dojalo (jsem trubka, dojme mě všechno) a hrozně potěšilo, takže taky dostali pár mincí. Vůbec, ti pouliční umělci tady většinou mívají fakt hodně vysokou úroveň.
Ten klarinet k tomu zněl mimochodem nejvíc dobře.
(mimochodem, právě si ten soundtrack pouštím. íp)
Royal Albert Hall jsem našla zcela bez problémů, protože jsem šla podle šipek, a cestou jsem zjistila, že jsem perfektně schopná fotit jen jednou rukou, když v druhé něco držím. To už je nějaký anglický grif - jedna vteřina na vytáhnutí, druhá na zapnutí a nastavení, třetí na obrázek, čtvrtá na uložení, tohle mi bude chybět :)
RAH se mi velice líbila už takhle zvenku, bůhvíproč jsem si myslela, že je to menší, ale ne, velké velké. A navíc jsem dorazila ideálně tak, abych stihla prohlídku, přesně ve dvanáct, měla jsem štěstí.
Jenom tam mají trošku zmatek v organizaci. Protože nás na tuhle jednu jaksi bylo nějak víc, než je norma (ta je 15, nás bylo 22), měli něco se systémem a šlo jich asi prodat na tu hodinu víc, než by mělo být (což ale bylo štěstí, když jsem si to kupovala pět minut předem, že), a paní průvodkyně to hrozně dlouho řešila. Měla jsem z ní dojem, že to je takový ten typ postarší akční paní, co nedá a nedá pokoj a potřebuje všechno stoprocentně správně, jinak otravuje. Ale jinak byla milá a fakt dobrá, co se týče výkladu, to jenom že - jako člověk by to s ní možná bylo horší.
Nakonec jsme šli všichni. A mně se to strašně líbilo!
Hned v nejspodnější místnosti visí na zdi zarámované plakáty, aby bylo vidět, co všechno se na těch místech už dělo. A je to vážně obrovská všehochuť, protože z toho sálu se dá vyrobit naprosto cokoli. Takže koncerty (klasická hudba, ale i rock a jazzové večery), divadelní představení (Labutí jezero, Cirque de Soleil). projevy politických činitelů (královna, Nelson Mandela, Dalajláma), ale i sportovní události (to jsme viděli na DVD, když tam byl zápas v boxu a tenise).
A ty plakáty vypadaly hrozně krásně, nějak se to tam hodilo a člověk si říkal wow, někdy by stálo za to tady na něco z toho být. Hlavně jsem si to říkala, když jsem na jednom plakátě klasické hudby uviděla Dvořáka <3
Pak jsme se zastavili na takovém místě, kam dle průvodkyně dřív jezdily a parkovaly kočáry s koňmi, když se něco dělo. Ehm, vypadalo to male, jak se tam ti koně vešli?
A tam nám taky povídala o Albertovi a Viktorii, já očividně tenhle pobyt prolézám všechny viktoriánské lokace, co můžu, a to i přesto, že tu jejich historii znám zcela nazpaměť :) Takže nám povídala o tom, jak a kdy a proč se to začalo stavět, a jak a kdy a proč se začal stavět Albert Memorial, který je hned naproti a je vidět z oken, a vykládala to velice živě, emotivně, chtělo se mi z toho brečet... mimochodem, začalo se to stavět proto, že Royal Albert Hall on naplánoval. Viktorie si po jeho smrti pronajala pozemek South Kensingtonu a začala tam vyrábět jeho sny. RAH se stavěla souběžně s památníkem a v půlce toho došly peníze, a tak začali draze pronajímat sedadla a vyplatilo se to tak, že to mohli dostavět.
Dále se pokračovalo do jedné z loží, aby nám mohla povídat o další historii.
Vešli jsme dovnitř a já jsem otevřela pusu a udělala WOW, protože - to je tak neuvěřitelně úžasná budova! Ten vnitřek!
Ne, to se nedá popsat, to se musí ukázat:
Prostě nádherný, jakoby koncertní sál, ale jak se vám to takhle zdá strašně velké, tak ono to tak jenom působí, on je to totiž strašně intimní prostor (takhle to na DVD popsala jedna dáma, co tam vystupovala, myslím že z Cirque de Soleil, a měla stoprocentní pravdu). Ono totiž jak je to kulaté a je to stavěné dle římského Amfiteátru, tak - tak se to zmenšuje, směrem k vám, a vážně, vážně se to zdá menší a je to o hodně příjemnější.
No stála jsem tam a koukala a zase jsem nevěděla, co si myslet, to bylo hrozně emotivní, protože aby bylo něco zároveň obrovské a zároveň malé, to se hned tak nevidí (zapomeňte na Tardis).
Paní nám povídala o tom, co se tam kdy konalo a o sedadlech a tak, a hned vedle nás byla dvacetimístná královská lóže, o tom nám taky povídala, kudy tam královna chodí, a pak jsme byli i v jejím retire room. Který je malý a příjemný, být královnou, líbilo by se mi tam.
Následně jsme vyšplhali na galerii, zcela nahoře, je to mnohem širší, než se zdá, tam jsem se výšek nebála, jenom se tiše kochala, to by muselo být naprosto úžasné, mít tady v téhle budově nějaké performance, a stejně úžasné by bylo na nějaké to performance jít. Navíc tam je skvělá ozvěna (já si tam chci zazpívat! konkrétně My Love Said to Me!), protože u stropu jsou tam takové zvláštní útvary, co tomu napomáhají (a taky je na nich světlo). Ve viktoriánské době (a i naší, dlouho) bylo prý bohužel možné 'zaplatit si jedno sedadlo v Royal Albert Hall a slyšet dva koncerty,' jak se prý tenkrát psalo v novinách.
No, summa - trošku přemýšlím, že bych možná MOHLA na něco jít, teď tam ale je festival vážné hudby (BBC Prom), takže si nejsem jistá, jestli bych něco našla.
A taky mě u toho napadla jedna věc. Jak by se Albertovi nejspíš fakt nelíbil Albert Memorial, protože by to považoval za plýtvání penězi, časem a materiálem (což je v podstatě pravda, když člověk odhlédne od té srdcové stránky věci, já ji naprosto chápu, srdcem ji právě chápu), tak Royal Albert Hall, které se taky nedožil (ani základů), by miloval. Protože je krásná, reprezentativní, příjemná, dokonale praktická, splňuje svůj účel asi stoprocentně. Což on chtěl, vyžadoval a miloval.
Když už jsme u toho Alberta, v celé budově je přes 500 písmen A. Jako Albert. Od Viktorie. <3
Následně jsem si dala výbornou kávu v Consort's Café (výborný název) a zkontrolovala mapu, co je blízko, že ještě někam půjdu.
A hele, Chelsea Physic Garden, no proč ne, není to tak daleko a cestu už vlastně znám.
Cesta vedla ze Sloane Square, a v podstatě to je to, co jsem tu popisovala loni - jak jsem šla na procházku z Kensingtonu po nábřeží až k Battersea Parku. Protože ta zahrada je fakt hned tam, naproti řece. Což znamenalo, že se nemám jak ztratit, protože tam to umím.
Sice jsem nakonec šla jinou cestou, trochu, ale dala jsem to bez problémů. A bylo to velice, velice příjemné, už hned ta cesta tam, očividně potřebuju hodně procházek, i když vedou do památkových destinací (a tím lépe), protože mi to krásně zvedlo už tak dobrou náladu.
Dorazila jsem do zahrad a hned u vchodu jsem si popovídala s pánem, co prodával lístky (proč si se mnou všichni tak rádi povídají? usmívám se?), ptal se mě, proč nežiju v Londýně, když už jsem tady potřetí. No, víte, pane, já taky nevím.
Jo, a taky se očividně dost divil London Pass, napadá mě jedině to, že tam ti lidé, kteří si kupují LP, asi bývají poprvé a objíždějí známé památky a sem nechodí. A je to škoda.
Zahrady byly krásné, krásné, krásné! Zase něco jiného, než v Kew, tam je to mnohem větší (asi tisíckrát...), tohle je opět intimnější, mírnější, ale zaplavené zelení a všemožnými okruhy, které se dají procházet. Zelená tam opět visí do cesty, opět jsem tam našla takové menší koutky, kde nikdo nechodil. kde se dalo jen tak stát a nic, dívat se, dýchat.. a navíc jsem se dozvěděla zajímavé věci.
Je tam okruh středozemský. Zjistila jsem to tak, že jsem šla a najednou tady něco krásně zvláštně voní, podívám se na cedulku, a ona je to myrta! <3 Kousíček jsem si uškubla (byl to obří keř a byla jsem schovaná), mám to v diáři z Kew, aby se provoněl.
Je tam okruh plodů, kde jsem našla kromě jablek a hrušek ještě i pomeranče a hlavně chilli papričky!
Je tam okruh užitkových rostlin, od slunečnic, máků a lnu (z kterého tam byly provazy) přes rostliny, co mají tak nesmyslný latinský název, že jsem netušila, co to je, ale tohle mi nevadí, tady je nepotřebuju, tady se jenom hezky podívám, přivoním si a jdu dál.
Je tam okruh rostlin, co se používají na lékařské účely, a jsou tam na cedulkách nemoci, na které se dřív používaly. nebo se to zkouší i teď, a některé jsou nejen účelové, ale i krásné, to mě těší.
Je tam okruh bylinek, to se mi líbilo asi nejvíc. Máta krásně voní a když roste ve velkých chumlech, vypadá hrozně hezky. Tymián taky krásně voní a tu vůni navíc poznám a ten název (thyme) navíc taky. Rozmarýnka (rosemary) totéž v bleděmodrém. A vůbec, tam jsem byla nejdéle, jen jsem tak chodila sem a tam, a vonět si k tomu samozřejmě jeden může dle libosti <3 No dobře, jsem zlá zlá zlá a od každého, co jsem poznala, jsem si utrhla kousíček větvičky, ale fakt jenom malý, jenom maličký, abych ty vůně měla sebou.
Jinak tam samozřejmě byla i výuková část, je to na fotkách, tam jsem si přečetla, kdo to vlastně byl Sir John Sloane (Sloane Square má konečně nějakou historii) a co vlastně všechno udělal, kromě toho, že tak nějak založil botaniku :) A další kousek byl o jeho pomocnících, taky se nakonec docela proslavili. A taky tam samozřejmě byl Linné, bez kterého bychom věděli jenom to, že to je kytka a je červená.
A taky tam byly perlorodky. Bez devíti černých perel.
Dál se mi v těch zahradách nelogicky líbilo to, že tam celou dobu stříkaly rozprašovače, a když si člověk nedal pozor a připletl se jim do cesty, tak ho mohly slušně pokropit :) Jednou jsem uskočila fakt na poslední chvíli.
Taky tak byla velice pěkná kavárna, kde dle paní prodavačky v gift shopu jednu dobu nabízeli i lavender scones, takové sladké pečivo s levandulovou příchutí <3 Já to chci ochutnat! Dala jsem si 'jenom' lemon tart, ale byla k tomu smetana a byl vý-bor-ný! A s tímhle prodavačem jsem si nepovídala, protože mě trochu znervózňovalo, že měl nějakou oční vadu a já tak nějak nevěděla, kam se dívá, ale to nebylo že by jenom šilhal, prostě tam bylo něco divného. Měl něco s obličejem, nějak ztuhlý, možná to bylo po nějaké ošklivé nemoci, chudák :/
Protože jsem z Chelsea Physic Garden odešla až někdy v půl páté, říkala jsem si, že památky tedy už ne, ale že půjdu pěšky přes Chelsea Embankment, zase, abych se podívala na stará místa, a pak se uvidí.
Chelsea Embankment ve vás vzbudí chuť si zpívat. Platilo to loni, platilo to letos. Nejdřív jsem si sice hodila jen tak nějak nejoblíbenější (třeba Phil the Flutter, to si zpívám tak nějak celou dobu, co tu jsem), ale pak jsem si po cestě udělala soukromou challenge, že zkusím vymyslet, v kolika jazycích znám jaké písničky. Ehm, bylo jich hodně. To ta historie :)
Česká, anglická, německá, francouzská, španělská, okcitánská, italská, ruská (jo, přiznávám se, zpívala jsem si Katjušu), finská, švédská, japonská, irská, welšská a latinská. Slovenskou a gaelskou jsem nějak vynechala a Dívku s perlami ve vlasech v originále fakt nedám. A kdyby za to mohla jenom za zatracená historie! :) A Herr Manneliga jsem si zpívala na Chelsea Bridge, stála jsem tam a dívala jsem se do vody a bylo to úžasné, foukal tam vítr a nikde nikdo a ten most asi miluju. V Battersea, kde jsem skončila, padlo O Cad É Sin (irská) a pak ta Iantova vlezlá welšská lidovka, ale to jsem se schovala do jednoho takového zákoutí, aby mě nikdo neslyšel, tam už lidi byli.
Battersea Park je strašně nádherné místo, a hrozně mě to překvapilo, nevěděla jsem, že bude až tak krásný, jak jsem tam byla loni, tak jsem z něho vlastně viděla jenom okraje, dovnitř jsem nezacházela, protože už bylo pozdě a já se nechtěla ztratit.
Teď jsem se tak nějak pustila skrz, a nejdřív jsem objevila příjemné hezké tenisové kurty, pak prolezla nějakou divnou cestičkou, kudy se chodit nemá, na mýtinku, kam se taky nemá, následně jsem skončila u středně velkého jezera, to je vidět na fotkách, tam to bylo krásné, klidné, všude kachny a labutě a další havěť, přišli se na mě všichni podívat, ale házet jsem jim neměla co :/ Tam jsem seděla asi půl hodiny a psala pohledy.
Následně jsem vyrazila zase tak nějak skrz a došla do středozemské části, tam je to menší botanická zahrada, protože tam jsou i vysázené palmy a je to tam krásně upravené. Navíc cesta tam byla oplocená, fakt pěkně, černým nízkým ozdobným plotem, vedla zákrutami, a hrozně mi to v jednom okamžiku připomínalo Stromovku <3 Přibližně v té části se mi vybila baterka, poslední jsem dala veverku (a seděla si tam jakoby se nechumelilo, pojídala oříšek a bylo jí úplně fuk, že ji fotím!) a hlavně už jsem docela spěchala, protože jsem chtěla jít do Forbidden Planet, než mi zavřou, byla jsem zcela jinde - a navíc se sem stejně vrátím s lepší baterkou, chtěla bych se tam porozhlédnout důkladněji, fakt to bylo krásné a milé, že jsem to objevila.
Poznámečka: Z autobusu jsem zahlédla pána. Byl starý. Měl oblek s kravatou. A helmu. Protože seděl na motorce! A vypadalo to kouzelně!
Do Forbidden Planet jsem se z Battersea dostala za půl hodiny. V RUSH HOUR!! Jsem dobrá, už umím spěchat jako Londýňanka :D
A do Forbidden Planet jsem neměla lízt, protože ten merchandising je smrtící! :D
1) Doctor Who. Kde mají lepší věci, jak loni, dokonce i desítkový screwdriver a spoustu hrnků s různými motivy. Ale neměli akční figurku Jacka, to mě zklamali. Nicméně spolubydla tam dneska byla taky a přinesla si set 100 (!!!!) pohledů s motivy z Doctora, přemýšlím, že si to pořídím a pak vám je rozdám jako suvenýry :)
2) Nightmare Before Christmas, mám placky. Krásné, se Sally!
3) Simon's Cat, což mě naprosto rozložilo! Dokonce i malou plyšovou Simon's cat! <3
4) Moomins! Tady taky, muminci! Mám placky, mám placky s muminky, chííííí, budu je nosit na tašce! *infantilní úchyl* A navíc jsem od pána na pokladně zjistila, že v Covent Garden je obchod jménem Moomin's Valley, tam musím a NESMÍM. Co když tam budou mít ty knížky, co nemám?
Ale krotila jsem se, mám jenom placky a nějaký ten dáreček, jsem dobrá. Žádná konvice Tardis, žádná figurka, žádné tričko, drahý.
Domů jsem dorazila velice poklidně, vcelku a rychle, cestou jsem si četla jeden místní bulvární plátek, jmenuje se to Hello! (Goodbye) a docela mě to baví, sice skoro nikoho neznám (místní celebrity), ale připadá mi, že ty články jsou mnohem inteligentněji psané, než u nás. A informativní. A dokonce tam je i o olympiádě. Takže kombinace zajímavých rumours, faktů, spousta krásných barevných obrázků a dobrý tisk. A velikost to má jako Timesy :D
Měla jsem se prostě krásně, skoro tak jako v Kew, byl to hodně dobrý den.
Tak dobrou noc, milé děti, hezky se vyspinkejte a těšte se na zítřek, to mám zase v plánu improvizovat ;)
A až se budete odpoledne nudit, prohlédněte si fotky!
Nohy se trochu vzpamatovaly, hlavně to bolelo proto, že tam mám popraskané nějaké žilky, což se nemůžu divit, když v jednom kuse chodím. Navíc jsem včera udělala tu chybu, co nesmím dělat - nezastavovala jsem se. To se prostě chce aspoň jednou za den na dvacet minut někde posadit a zout si boty, pak je to v pořádku. Přestávky jsou důležité, milé děti!
Jinak dneska to byla opět improvizace, ale mnohem výkonnější, než den předtím.
Tak jsem si totiž tak opět dojela na Westminster (zase, už je to trapný), ptám se paní u poklady, jak jede loď do Hampton Court, a ona mi oznámí, že v půl dvanácté (což je jinak, než mají napsáno na ceduli) a že loď jede tři a půl hodiny. WTF, já vím, že to je až u Kew, ale vždyť ty nejsou tak nesmyslně daleko! Pak byla ještě možnost z Waterloo vlakem, ale to se mi už tím spíš nechtělo, takže jsem ten HC vzdala a asi tam už nepojedu. Stejně, ono jsem se dočetla, že fasáda zvenku je sice renesanční, ale vnitřek je barokní, a víme, co si myslím o baroku. Nemusím vidět všechno.
No, a jak byl čas a já jsem den předtím nenašla tu Royal Albert Hall, tak jsem si řekla, že když už, tak už, a že tentokrát půjdu zcela přímou cestou a dám to.
Už v metru přišlo milé překvapení v podobě pána, který provozoval živou hudbu, a to konkrétně nějakou klasiku, ale vtipné bylo to, že ji hrál na xylofon a byl skvělý! Pár mincí tedy dostal.
V metru na South Kensington přišlo další milé překvapení v podobě dalších dvou pánů s živou hudbou, jeden hrál na nějakou kytaru, druhý na klarinet (!) a víte, co hráli? Jednu z ústředních melodií Čokolády, Minor Swing!! <3 A byli ještě lepší, a navíc mě to dojalo (jsem trubka, dojme mě všechno) a hrozně potěšilo, takže taky dostali pár mincí. Vůbec, ti pouliční umělci tady většinou mívají fakt hodně vysokou úroveň.
Ten klarinet k tomu zněl mimochodem nejvíc dobře.
(mimochodem, právě si ten soundtrack pouštím. íp)
Royal Albert Hall jsem našla zcela bez problémů, protože jsem šla podle šipek, a cestou jsem zjistila, že jsem perfektně schopná fotit jen jednou rukou, když v druhé něco držím. To už je nějaký anglický grif - jedna vteřina na vytáhnutí, druhá na zapnutí a nastavení, třetí na obrázek, čtvrtá na uložení, tohle mi bude chybět :)
RAH se mi velice líbila už takhle zvenku, bůhvíproč jsem si myslela, že je to menší, ale ne, velké velké. A navíc jsem dorazila ideálně tak, abych stihla prohlídku, přesně ve dvanáct, měla jsem štěstí.
Jenom tam mají trošku zmatek v organizaci. Protože nás na tuhle jednu jaksi bylo nějak víc, než je norma (ta je 15, nás bylo 22), měli něco se systémem a šlo jich asi prodat na tu hodinu víc, než by mělo být (což ale bylo štěstí, když jsem si to kupovala pět minut předem, že), a paní průvodkyně to hrozně dlouho řešila. Měla jsem z ní dojem, že to je takový ten typ postarší akční paní, co nedá a nedá pokoj a potřebuje všechno stoprocentně správně, jinak otravuje. Ale jinak byla milá a fakt dobrá, co se týče výkladu, to jenom že - jako člověk by to s ní možná bylo horší.
Nakonec jsme šli všichni. A mně se to strašně líbilo!
Hned v nejspodnější místnosti visí na zdi zarámované plakáty, aby bylo vidět, co všechno se na těch místech už dělo. A je to vážně obrovská všehochuť, protože z toho sálu se dá vyrobit naprosto cokoli. Takže koncerty (klasická hudba, ale i rock a jazzové večery), divadelní představení (Labutí jezero, Cirque de Soleil). projevy politických činitelů (královna, Nelson Mandela, Dalajláma), ale i sportovní události (to jsme viděli na DVD, když tam byl zápas v boxu a tenise).
A ty plakáty vypadaly hrozně krásně, nějak se to tam hodilo a člověk si říkal wow, někdy by stálo za to tady na něco z toho být. Hlavně jsem si to říkala, když jsem na jednom plakátě klasické hudby uviděla Dvořáka <3
Pak jsme se zastavili na takovém místě, kam dle průvodkyně dřív jezdily a parkovaly kočáry s koňmi, když se něco dělo. Ehm, vypadalo to male, jak se tam ti koně vešli?
A tam nám taky povídala o Albertovi a Viktorii, já očividně tenhle pobyt prolézám všechny viktoriánské lokace, co můžu, a to i přesto, že tu jejich historii znám zcela nazpaměť :) Takže nám povídala o tom, jak a kdy a proč se to začalo stavět, a jak a kdy a proč se začal stavět Albert Memorial, který je hned naproti a je vidět z oken, a vykládala to velice živě, emotivně, chtělo se mi z toho brečet... mimochodem, začalo se to stavět proto, že Royal Albert Hall on naplánoval. Viktorie si po jeho smrti pronajala pozemek South Kensingtonu a začala tam vyrábět jeho sny. RAH se stavěla souběžně s památníkem a v půlce toho došly peníze, a tak začali draze pronajímat sedadla a vyplatilo se to tak, že to mohli dostavět.
Dále se pokračovalo do jedné z loží, aby nám mohla povídat o další historii.
Vešli jsme dovnitř a já jsem otevřela pusu a udělala WOW, protože - to je tak neuvěřitelně úžasná budova! Ten vnitřek!
Ne, to se nedá popsat, to se musí ukázat:
Prostě nádherný, jakoby koncertní sál, ale jak se vám to takhle zdá strašně velké, tak ono to tak jenom působí, on je to totiž strašně intimní prostor (takhle to na DVD popsala jedna dáma, co tam vystupovala, myslím že z Cirque de Soleil, a měla stoprocentní pravdu). Ono totiž jak je to kulaté a je to stavěné dle římského Amfiteátru, tak - tak se to zmenšuje, směrem k vám, a vážně, vážně se to zdá menší a je to o hodně příjemnější.
No stála jsem tam a koukala a zase jsem nevěděla, co si myslet, to bylo hrozně emotivní, protože aby bylo něco zároveň obrovské a zároveň malé, to se hned tak nevidí (zapomeňte na Tardis).
Paní nám povídala o tom, co se tam kdy konalo a o sedadlech a tak, a hned vedle nás byla dvacetimístná královská lóže, o tom nám taky povídala, kudy tam královna chodí, a pak jsme byli i v jejím retire room. Který je malý a příjemný, být královnou, líbilo by se mi tam.
Následně jsme vyšplhali na galerii, zcela nahoře, je to mnohem širší, než se zdá, tam jsem se výšek nebála, jenom se tiše kochala, to by muselo být naprosto úžasné, mít tady v téhle budově nějaké performance, a stejně úžasné by bylo na nějaké to performance jít. Navíc tam je skvělá ozvěna (já si tam chci zazpívat! konkrétně My Love Said to Me!), protože u stropu jsou tam takové zvláštní útvary, co tomu napomáhají (a taky je na nich světlo). Ve viktoriánské době (a i naší, dlouho) bylo prý bohužel možné 'zaplatit si jedno sedadlo v Royal Albert Hall a slyšet dva koncerty,' jak se prý tenkrát psalo v novinách.
No, summa - trošku přemýšlím, že bych možná MOHLA na něco jít, teď tam ale je festival vážné hudby (BBC Prom), takže si nejsem jistá, jestli bych něco našla.
A taky mě u toho napadla jedna věc. Jak by se Albertovi nejspíš fakt nelíbil Albert Memorial, protože by to považoval za plýtvání penězi, časem a materiálem (což je v podstatě pravda, když člověk odhlédne od té srdcové stránky věci, já ji naprosto chápu, srdcem ji právě chápu), tak Royal Albert Hall, které se taky nedožil (ani základů), by miloval. Protože je krásná, reprezentativní, příjemná, dokonale praktická, splňuje svůj účel asi stoprocentně. Což on chtěl, vyžadoval a miloval.
Když už jsme u toho Alberta, v celé budově je přes 500 písmen A. Jako Albert. Od Viktorie. <3
Následně jsem si dala výbornou kávu v Consort's Café (výborný název) a zkontrolovala mapu, co je blízko, že ještě někam půjdu.
A hele, Chelsea Physic Garden, no proč ne, není to tak daleko a cestu už vlastně znám.
Cesta vedla ze Sloane Square, a v podstatě to je to, co jsem tu popisovala loni - jak jsem šla na procházku z Kensingtonu po nábřeží až k Battersea Parku. Protože ta zahrada je fakt hned tam, naproti řece. Což znamenalo, že se nemám jak ztratit, protože tam to umím.
Sice jsem nakonec šla jinou cestou, trochu, ale dala jsem to bez problémů. A bylo to velice, velice příjemné, už hned ta cesta tam, očividně potřebuju hodně procházek, i když vedou do památkových destinací (a tím lépe), protože mi to krásně zvedlo už tak dobrou náladu.
Dorazila jsem do zahrad a hned u vchodu jsem si popovídala s pánem, co prodával lístky (proč si se mnou všichni tak rádi povídají? usmívám se?), ptal se mě, proč nežiju v Londýně, když už jsem tady potřetí. No, víte, pane, já taky nevím.
Jo, a taky se očividně dost divil London Pass, napadá mě jedině to, že tam ti lidé, kteří si kupují LP, asi bývají poprvé a objíždějí známé památky a sem nechodí. A je to škoda.
Zahrady byly krásné, krásné, krásné! Zase něco jiného, než v Kew, tam je to mnohem větší (asi tisíckrát...), tohle je opět intimnější, mírnější, ale zaplavené zelení a všemožnými okruhy, které se dají procházet. Zelená tam opět visí do cesty, opět jsem tam našla takové menší koutky, kde nikdo nechodil. kde se dalo jen tak stát a nic, dívat se, dýchat.. a navíc jsem se dozvěděla zajímavé věci.
Je tam okruh středozemský. Zjistila jsem to tak, že jsem šla a najednou tady něco krásně zvláštně voní, podívám se na cedulku, a ona je to myrta! <3 Kousíček jsem si uškubla (byl to obří keř a byla jsem schovaná), mám to v diáři z Kew, aby se provoněl.
Je tam okruh plodů, kde jsem našla kromě jablek a hrušek ještě i pomeranče a hlavně chilli papričky!
Je tam okruh užitkových rostlin, od slunečnic, máků a lnu (z kterého tam byly provazy) přes rostliny, co mají tak nesmyslný latinský název, že jsem netušila, co to je, ale tohle mi nevadí, tady je nepotřebuju, tady se jenom hezky podívám, přivoním si a jdu dál.
Je tam okruh rostlin, co se používají na lékařské účely, a jsou tam na cedulkách nemoci, na které se dřív používaly. nebo se to zkouší i teď, a některé jsou nejen účelové, ale i krásné, to mě těší.
Je tam okruh bylinek, to se mi líbilo asi nejvíc. Máta krásně voní a když roste ve velkých chumlech, vypadá hrozně hezky. Tymián taky krásně voní a tu vůni navíc poznám a ten název (thyme) navíc taky. Rozmarýnka (rosemary) totéž v bleděmodrém. A vůbec, tam jsem byla nejdéle, jen jsem tak chodila sem a tam, a vonět si k tomu samozřejmě jeden může dle libosti <3 No dobře, jsem zlá zlá zlá a od každého, co jsem poznala, jsem si utrhla kousíček větvičky, ale fakt jenom malý, jenom maličký, abych ty vůně měla sebou.
Jinak tam samozřejmě byla i výuková část, je to na fotkách, tam jsem si přečetla, kdo to vlastně byl Sir John Sloane (Sloane Square má konečně nějakou historii) a co vlastně všechno udělal, kromě toho, že tak nějak založil botaniku :) A další kousek byl o jeho pomocnících, taky se nakonec docela proslavili. A taky tam samozřejmě byl Linné, bez kterého bychom věděli jenom to, že to je kytka a je červená.
A taky tam byly perlorodky. Bez devíti černých perel.
Dál se mi v těch zahradách nelogicky líbilo to, že tam celou dobu stříkaly rozprašovače, a když si člověk nedal pozor a připletl se jim do cesty, tak ho mohly slušně pokropit :) Jednou jsem uskočila fakt na poslední chvíli.
Taky tak byla velice pěkná kavárna, kde dle paní prodavačky v gift shopu jednu dobu nabízeli i lavender scones, takové sladké pečivo s levandulovou příchutí <3 Já to chci ochutnat! Dala jsem si 'jenom' lemon tart, ale byla k tomu smetana a byl vý-bor-ný! A s tímhle prodavačem jsem si nepovídala, protože mě trochu znervózňovalo, že měl nějakou oční vadu a já tak nějak nevěděla, kam se dívá, ale to nebylo že by jenom šilhal, prostě tam bylo něco divného. Měl něco s obličejem, nějak ztuhlý, možná to bylo po nějaké ošklivé nemoci, chudák :/
Protože jsem z Chelsea Physic Garden odešla až někdy v půl páté, říkala jsem si, že památky tedy už ne, ale že půjdu pěšky přes Chelsea Embankment, zase, abych se podívala na stará místa, a pak se uvidí.
Chelsea Embankment ve vás vzbudí chuť si zpívat. Platilo to loni, platilo to letos. Nejdřív jsem si sice hodila jen tak nějak nejoblíbenější (třeba Phil the Flutter, to si zpívám tak nějak celou dobu, co tu jsem), ale pak jsem si po cestě udělala soukromou challenge, že zkusím vymyslet, v kolika jazycích znám jaké písničky. Ehm, bylo jich hodně. To ta historie :)
Česká, anglická, německá, francouzská, španělská, okcitánská, italská, ruská (jo, přiznávám se, zpívala jsem si Katjušu), finská, švédská, japonská, irská, welšská a latinská. Slovenskou a gaelskou jsem nějak vynechala a Dívku s perlami ve vlasech v originále fakt nedám. A kdyby za to mohla jenom za zatracená historie! :) A Herr Manneliga jsem si zpívala na Chelsea Bridge, stála jsem tam a dívala jsem se do vody a bylo to úžasné, foukal tam vítr a nikde nikdo a ten most asi miluju. V Battersea, kde jsem skončila, padlo O Cad É Sin (irská) a pak ta Iantova vlezlá welšská lidovka, ale to jsem se schovala do jednoho takového zákoutí, aby mě nikdo neslyšel, tam už lidi byli.
Battersea Park je strašně nádherné místo, a hrozně mě to překvapilo, nevěděla jsem, že bude až tak krásný, jak jsem tam byla loni, tak jsem z něho vlastně viděla jenom okraje, dovnitř jsem nezacházela, protože už bylo pozdě a já se nechtěla ztratit.
Teď jsem se tak nějak pustila skrz, a nejdřív jsem objevila příjemné hezké tenisové kurty, pak prolezla nějakou divnou cestičkou, kudy se chodit nemá, na mýtinku, kam se taky nemá, následně jsem skončila u středně velkého jezera, to je vidět na fotkách, tam to bylo krásné, klidné, všude kachny a labutě a další havěť, přišli se na mě všichni podívat, ale házet jsem jim neměla co :/ Tam jsem seděla asi půl hodiny a psala pohledy.
Následně jsem vyrazila zase tak nějak skrz a došla do středozemské části, tam je to menší botanická zahrada, protože tam jsou i vysázené palmy a je to tam krásně upravené. Navíc cesta tam byla oplocená, fakt pěkně, černým nízkým ozdobným plotem, vedla zákrutami, a hrozně mi to v jednom okamžiku připomínalo Stromovku <3 Přibližně v té části se mi vybila baterka, poslední jsem dala veverku (a seděla si tam jakoby se nechumelilo, pojídala oříšek a bylo jí úplně fuk, že ji fotím!) a hlavně už jsem docela spěchala, protože jsem chtěla jít do Forbidden Planet, než mi zavřou, byla jsem zcela jinde - a navíc se sem stejně vrátím s lepší baterkou, chtěla bych se tam porozhlédnout důkladněji, fakt to bylo krásné a milé, že jsem to objevila.
Poznámečka: Z autobusu jsem zahlédla pána. Byl starý. Měl oblek s kravatou. A helmu. Protože seděl na motorce! A vypadalo to kouzelně!
Do Forbidden Planet jsem se z Battersea dostala za půl hodiny. V RUSH HOUR!! Jsem dobrá, už umím spěchat jako Londýňanka :D
A do Forbidden Planet jsem neměla lízt, protože ten merchandising je smrtící! :D
1) Doctor Who. Kde mají lepší věci, jak loni, dokonce i desítkový screwdriver a spoustu hrnků s různými motivy. Ale neměli akční figurku Jacka, to mě zklamali. Nicméně spolubydla tam dneska byla taky a přinesla si set 100 (!!!!) pohledů s motivy z Doctora, přemýšlím, že si to pořídím a pak vám je rozdám jako suvenýry :)
2) Nightmare Before Christmas, mám placky. Krásné, se Sally!
3) Simon's Cat, což mě naprosto rozložilo! Dokonce i malou plyšovou Simon's cat! <3
4) Moomins! Tady taky, muminci! Mám placky, mám placky s muminky, chííííí, budu je nosit na tašce! *infantilní úchyl* A navíc jsem od pána na pokladně zjistila, že v Covent Garden je obchod jménem Moomin's Valley, tam musím a NESMÍM. Co když tam budou mít ty knížky, co nemám?
Ale krotila jsem se, mám jenom placky a nějaký ten dáreček, jsem dobrá. Žádná konvice Tardis, žádná figurka, žádné tričko, drahý.
Domů jsem dorazila velice poklidně, vcelku a rychle, cestou jsem si četla jeden místní bulvární plátek, jmenuje se to Hello! (Goodbye) a docela mě to baví, sice skoro nikoho neznám (místní celebrity), ale připadá mi, že ty články jsou mnohem inteligentněji psané, než u nás. A informativní. A dokonce tam je i o olympiádě. Takže kombinace zajímavých rumours, faktů, spousta krásných barevných obrázků a dobrý tisk. A velikost to má jako Timesy :D
Měla jsem se prostě krásně, skoro tak jako v Kew, byl to hodně dobrý den.
Tak dobrou noc, milé děti, hezky se vyspinkejte a těšte se na zítřek, to mám zase v plánu improvizovat ;)
A až se budete odpoledne nudit, prohlédněte si fotky!
Shamrocks to put in book
